Nautilus - Václav Neckář Übersetzung ins Deutsche

Nautilus

Kdo ví, kde odpočívá Nautilus
Kdo ví, kde skončil svoji dlouhou pouť
Kdo ví, kde naposled se potopil
A nikdy víckrát už nevyplul

Mäelström jej hýčká ve svém náručí
A v něm hlavu plnou zázraků
Kapitán Nemo, když mi poručí
Já vidím do lidí jak do vraků

Vidím na tisíc vzácných pokladů
Které jen stěží někdo vyloví
Leží tam v troskách stranou pohledů
Na místech, o kterých se nikdo nedoví

V hloubkách, kde může plout jen Nautilus
20 000 mil pod mořem myšlení
V troskách vašich duší a na dně slz,
Je poklad, který těžko někdo docení

Na den tak vypůjčit si Nautilus
Stačím je všechny ještě zachránit
A očistit je od chaluh a od medúz
A od chobotnic a nánosy bahna z nich odstranit

A vzíti tu truhlu stříbrem kovanou
A víko klíčkem písní odemknout
Rozdávat lásku uvnitř schovanou až do dna
A potom zas dále plout

Projít se Atlantidou křížem kráž
A vyrvat času všechno, všechno, co nám zatajil
Najít staré mapy, bez nichž se nevyznáš
Tam v krajinách svého mozku a na chodbách žil

A tak jak Nemo řídil Nautilus
Špatné a zlé pohřbít ve vlnách
Namířit příď do kýlu hrůz a nechat mořský proud
Aby je navždy splách

A vzít z nich jen věci lidem potřebné
Jen soudek s dobrým vínem hloubavým
Jen smích pro malé děti nezbedné
Pro které to vlastně všechno tady vyprávím

Stačí jen znovu najít Nautilus
A přístav, který opět opustí
Tajuplný ostrov leží v každém z nás
A pan Jules Verne mi to jistojistě odpustí

On ví, kde odpočívá Nautilus.

Nautilus

Wer weiß, wo die Nautilus ruht
Wer weiß, wo sie ihre lange Reise beendete
Wer weiß, wo sie zum letzten Mal untertauchte
Und nie wieder auftauchte

Der Mäelström wiegt sie in seinen Armen
Und in ihm einen Kopf voller Wunder
Kapitän Nemo, wenn er mir befiehlt
Ich sehe in die Menschen wie in Wracks

Ich sehe tausend wertvolle Schätze
Die kaum jemand bergen wird
Sie liegen dort in Trümmern, abseits der Blicke
An Orten, von denen niemand erfahren wird

In Tiefen, wo nur die Nautilus fahren kann
20.000 Meilen unter dem Meer des Denkens
In den Trümmern eurer Seelen und am Grund der Tränen,
Liegt ein Schatz, den kaum jemand zu schätzen weiß

Für einen Tag die Nautilus ausleihen
Ich schaffe es, sie alle noch zu retten
Und sie von Algen und Quallen zu reinigen
Und von Kraken und Schlammablagerungen zu befreien

Und diese silberbeschlagene Truhe nehmen
Und den Deckel mit dem Schlüssel der Lieder öffnen
Die darin verborgene Liebe verteilen, bis zum Grund
Und dann weitersegeln

Atlantis kreuz und quer durchstreifen
Und der Zeit alles entreißen, was sie uns verheimlicht hat
Alte Karten finden, ohne die du dich nicht auskennst
Dort in den Landschaften deines Gehirns und in den Gängen deiner Adern

Und so wie Nemo die Nautilus steuerte
Schlechtes und Böses in den Wellen begraben
Den Bug auf den Kiel des Schreckens richten und die Meeresströmung
Sie für immer wegspülen lassen

Und nur die Dinge daraus nehmen, die den Menschen nützlich sind
Nur ein Fässchen mit gutem, tiefgründigem Wein
Nur Lachen für kleine, ungezogene Kinder
Für die ich das alles hier eigentlich erzähle

Man muss nur die Nautilus wiederfinden
Und den Hafen, den sie wieder verlassen wird
Die geheimnisvolle Insel liegt in jedem von uns
Und Herr Jules Verne wird mir das sicherlich verzeihen

Er weiß, wo die Nautilus ruht.