Nautilus - Václav Neckář Übersetzung ins Englische

Nautilus

Kdo ví, kde odpočívá Nautilus
Kdo ví, kde skončil svoji dlouhou pouť
Kdo ví, kde naposled se potopil
A nikdy víckrát už nevyplul

Mäelström jej hýčká ve svém náručí
A v něm hlavu plnou zázraků
Kapitán Nemo, když mi poručí
Já vidím do lidí jak do vraků

Vidím na tisíc vzácných pokladů
Které jen stěží někdo vyloví
Leží tam v troskách stranou pohledů
Na místech, o kterých se nikdo nedoví

V hloubkách, kde může plout jen Nautilus
20 000 mil pod mořem myšlení
V troskách vašich duší a na dně slz,
Je poklad, který těžko někdo docení

Na den tak vypůjčit si Nautilus
Stačím je všechny ještě zachránit
A očistit je od chaluh a od medúz
A od chobotnic a nánosy bahna z nich odstranit

A vzíti tu truhlu stříbrem kovanou
A víko klíčkem písní odemknout
Rozdávat lásku uvnitř schovanou až do dna
A potom zas dále plout

Projít se Atlantidou křížem kráž
A vyrvat času všechno, všechno, co nám zatajil
Najít staré mapy, bez nichž se nevyznáš
Tam v krajinách svého mozku a na chodbách žil

A tak jak Nemo řídil Nautilus
Špatné a zlé pohřbít ve vlnách
Namířit příď do kýlu hrůz a nechat mořský proud
Aby je navždy splách

A vzít z nich jen věci lidem potřebné
Jen soudek s dobrým vínem hloubavým
Jen smích pro malé děti nezbedné
Pro které to vlastně všechno tady vyprávím

Stačí jen znovu najít Nautilus
A přístav, který opět opustí
Tajuplný ostrov leží v každém z nás
A pan Jules Verne mi to jistojistě odpustí

On ví, kde odpočívá Nautilus.

Nautilus

Who knows where the Nautilus rests,
Who knows where its long journey ceased?
Who knows where it last submerged,
And never again emerged?

The Maelstrom cradles her in its embrace,
Her head filled with wonders of time and space.
Captain Nemo, when he gives command,
I see into people, like shipwrecks on the sand.

I see a thousand precious treasures lie,
Which hardly anyone can retrieve, my love, not I.
They lie there in ruins, away from sight,
In places no one will ever find, day or night.

In depths where only the Nautilus can glide,
20,000 leagues under the sea of thought I ride.
In the wreckage of your soul, at the bottom of your tears,
Lies a treasure that few will ever hold dear.

To borrow the Nautilus for a day,
I could still save them all, come what may.
And cleanse them of seaweed and jellyfish so grim,
And of octopuses, removing the mud's hold on their limb.

And take that silver-forged chest in hand,
And open the lid with a key of song so grand.
To give away the love hidden within, to the very last drop,
And then sail on, never to stop.

To walk through Atlantis, crisscrossing every street,
And wrest from time all that it keeps from us, bittersweet.
To find the old maps, without which you're lost at sea,
There in the landscapes of your mind, and in the corridors you and I roam free.

And as Nemo steered the Nautilus true,
Bury the bad and evil in the ocean blue.
Point the bow into the keel of fears, and let the current flow,
So that it washes them away forever, as we both know.

And take from them only the things people need,
Just a barrel of good, contemplative wine indeed.
Just laughter for little naughty children's glee,
For whom I'm actually telling all of this, you see.

It's enough just to find the Nautilus once more,
And the harbor it will leave from, as it has before.
A mysterious island lies in each of us deep inside,
And Mr. Jules Verne will surely forgive me, with nothing to hide.

He knows where the Nautilus rests, with the tide.