Andílek - Ales Brichta translation in German

Andílek

Před léty s úsměvem, bloudíval Žižkovem,
už starší pán, andílci říkal dětem.
Kabát až na paty, vzpomínky uvátý,
a jak byl sám, dárky chtěl dávat lidem.
Patřil k těm bezejmen, co potkáš za rohem,
a každý věděl hned, kdo je to Andílek.

Vlající dlouhý bílý vlasy, a srdce dokořán,
hádej, čeho se dočkal asi ten starej pán.

Byl tak zvláštní, krmil kočky toulavý,
byl tak zvláštní, neměl nic a chtěl dát.
Byl tak zvláštní, šaty trochu děravý,
byl tak zvláštní, že's ho musel mít rád.

Zůstal stát na schodech, to už se hlásil věk,
chraptivý dech, občas ho předap kašel.
Výlohy obchodů, smály se důchodu,
možná měl pech, možná svý štěstí našel.
A jak se slehla zem, kvete strom nad hrobem,
ten zůstal sám, když člověk zapomněl.
Patřil k těm bezejmen, co potkáš za rohem,
a každý věděl hned, kdo je to Andílek.

Vlající dlouhý bílý vlasy, a srdce dokořán,
hádej, čeho se dočkal asi ten starej pán.

Byl tak zvláštní, krmil kočky toulavý,
byl tak zvláštní, neměl nic a chtěl dát.
Byl tak zvláštní, šaty trochu děravý,
byl tak zvláštní, že's ho musel mít rád.

Vlající dlouhý bílý vlasy, a srdce dokořán,
hádej, čeho se dočkal asi ten starej pán.

Byl tak zvláštní, krmil kočky toulavý,
byl tak zvláštní, neměl nic a chtěl dát.
Byl tak zvláštní, šaty trochu děravý,
byl tak zvláštní, že's ho musel mít rád.

Byl tak zvláštní, krmil kočky toulavý,
byl tak zvláštní, neměl nic a chtěl dát.
Byl tak zvláštní, šaty trochu děravý,
byl tak zvláštní, že's ho musel mít rád.

Engelchen

Vor Jahren mit Lächeln, durch Žižkov er schlenderte,
ein älterer Herr, nannte Kinder Engelchen.
Mantel bis zu den Fersen, Erinnerungen umfangen,
und wenn allein, wollt' er Menschen Geschenke geben.
Er war von jenen Namenlosen, die an Straßenecken man trifft,
und jeder wusste sofort: das ist das Engelchen.

Wehend langes weißes Haar, und Herz weit offen,
rate, was wohl ihm widerfuhr, dem alten Mann.

Er war so sonderbar, streunte fütternd die Katzen,
er war so sonderbar, nichts habend doch gebend.
Er war so sonderbar, Kleider etwas löchrig,
er war so sonderbar, du musstest ihn lieben.

Stand auf den Stufen schon, das Alter sich meldete,
heiserer Atem, Würgen manchmal im Husten.
Schaufenster der Läden, lachten den Ruhestand aus,
vielleicht hatte Pech er, vielleicht sein Glück fand er.
Als die Erde sich schloss, ein Baum auf dem Grab blüht,
jener war allein, als der Mensch vergaß.
Er war von jenen Namenlosen, die an Straßenecken man trifft,
und jeder wusste sofort: das ist das Engelchen.

Wehend langes weißes Haar, und Herz weit offen,
rate, was wohl ihm widerfuhr, dem alten Mann.

Er war so sonderbar, streunte fütternd die Katzen,
er war so sonderbar, nichts habend doch gebend.
Er war so sonderbar, Kleider etwas löchrig,
er war so sonderbar, du musstest ihn lieben.

Wehend langes weißes Haar, und Herz weit offen,
rate, was wohl ihm widerfuhr, dem alten Mann.

Er war so sonderbar, streunte fütternd die Katzen,
er war so sonderbar, nichts habend doch gebend.
Er war so sonderbar, Kleider etwas löchrig,
er war so sonderbar, du musstest ihn lieben.

Er war so sonderbar, streunte fütternd die Katzen,
er war so sonderbar, nichts habend doch gebend.
Er war so sonderbar, Kleider etwas löchrig,
er war so sonderbar, du musstest ihn lieben.