Cesta Florencie - Řím (feat. habbiel) - BPM translation in German

Cesta Florencie - Řím (feat. habbiel)

BPM . Cesta Florencie - Řím.
Všechny cesty vedou do Říma, do žhnoucího města,
Co se občas chová jako konkubína.
Známe heslo dne "Hlavně se neupínat!".
Se snahou najít věčnost přichází i vina.
Jsme chvíli free a kdo ví, co bude zítra?
Teď se to ale neřeší. Teď pijem a žijem,
žijem a pijem ve slunci všední Itálie, ale i když lije.
Enyky benyky klikybe. Kdo koupí další víno,
Kdo pro něj zajede?
Beru tágo, ignoruju místní MHD. Někam mě doveze.
No je mi báječně.
Vztah se jménem zlatý pleti, je to jízda smrti.
La frego, nechci být mrtvý.
Italky jsou bohyně, a tak mám v centru zásek,
Zavírám oči a utahuju pásek.
Hledám v lásce odpovědi tam, kde na ně místo není,
Co může být víc hraničící než je tělo ženy?
Pomine vášeň změny, zmizí vůně mořský pěny,
Zbyde jenom krása soch z fontány Di Trevi...
Piš si tyhle jména - Bernini, Lipo, Botticeli, Dante,
Caravagio, Michelangelo.
Teď už ale zpět k Puru Chianti.
V hladině Tibery se hvězdy lesknou jako diamanty.
Jako diamanty, jako úsměv Claudie Cardinal.
Jako její úsměv.

V italským hostelu piju víno s Němkama.
Od stolu ke zdi vůně bílýho Orvieta.
Beru zbytek pod svetr a odcházím
Do noční Florencie, kde plazím se,
Se syndromem zmije, podél oken,
Přes tucet bufetů až k mostu Zlatníků.
Pomalu zvedám z čela bekovku, abych uviděl
Na řeku a světla plavidel.
Je moment, kdy bejt sám je nejvíc,
Co člověk potřebuje, chce bejt, tak je.
Odraz těch dvou skůtrů mě prudce táhne,
Jako otec svoji dcerku směr akademie.
Láhev už dávno prázdná, otázek mnoho, odpověď žádná.
Ach jsi tak krásná, noční Florencie.
Tik ťak, tik ťak.
Čas se popotáhl dál a já dál stál nehybně na náměstí,
Kde v kamenu stojí vězni mistrů
A všude, kam se hnu pohyby mramorů.
Pak o kus dál v prostředí kaváren.
Klobouky, kafe, cizinci a temperament žen.
Italky jako by nechaly v sobě ďábla,
Uzavřely, odešly a čekaly, až přijde sama smrt
Políbit jejich snědou pleť.

Die Straße von Florenz nach Rom (feat. habbiel)

BPM. Die Straße von Florenz nach Rom.
Alle Wege führen nach Rom, in die glühende Stadt,
Die sich manchmal benimmt wie eine Konkubine.
Unser Tagesmotto: "Bloß nicht zu sehr klammern!"
Mit dem Streben nach Ewigkeit kommt die Schuld.
Wir sind frei für kurze Zeit, wer weiß, was morgen kommt?
Jetzt besprechen wir es nicht. Jetzt trinken und leben wir,
leben und trinken wir im Sonnenschein des Alltagsitaliens, auch wenn es gießt.
Enyky benyky klikybe. Wer kauft den nächsten Wein,
Wer holt ihn?
Ich schnapp mir den Zauberstab, ignoriere lokale Öffis. Er bringt mich irgendwohin.
Mir geht es großartig.
Beziehung mit goldhautigem Namen, es ist die Todesfahrt.
Ich läpple, ich will nicht tot sein.
Italienerinnen sind Göttinnen, deshalb hab ich einen Knoten im Zentrum,
Ich schließe die Augen und ziehe den Gürtel fester.
Ich suche Antworten in der Liebe, wo kein Platz dafür ist,
Was kann grenzennaher sein als der Körper einer Frau?
Leidenschaft vergeht, der Duft des Meeresschaums verschwindet,
Bleibt nur die Schönheit der Skulpturen des Trevi-Brunnens...
Schreib dir diese Namen auf - Bernini, Lipo, Botticelli, Dante,
Caravaggio, Michelangelo.
Jetzt aber zurück zum puren Chianti.
Der Tiber glitzert mit sternengleichen Diamanten.
Wie Diamanten, wie das Lächeln von Claudia Cardinal.
Wie ihr Lächeln.

Im italienischen Hostel trink ich Wein mit Deutschen.
Vom Tisch zur Wand der Duft weißen Orvietos.
Ich nehm den Rest unter meinen Pulli geh
Ins nächtliche Florenz, wo ich mich dahinschleiche,
Mit Schlangensyndrom, entlang der Fenster,
Über ein Dutzend Imbisse zur Goldschmiedebrücke.
Langsam hebe ich die Schieberkappe von der Stirn, um zu sehen
Den Fluss und die Lichter der Boote.
Augenblicke, in denen Alleinsein am meisten ist,
Was man braucht. Man will sein, also ist man.
Die Reflexion der zwei Roller zieht mich scharf,
Wie ein Vater sein Töchterchen zur Akademie.
Die Flasche längst leer, viele Fragen, keine Antwort.
Ach du bist so wunderschön, nächtliches Florenz.
Tick tack, tick tack.
Die Zeit schleppte sich und ich stand bewegungslos weiter auf dem Platz,
Wo gefangen im Stein die Meister
Und wohin ich auch gehe Bewegungen des Marmors.
Dann etwas weiter in Cafébereichen.
Hüte, Kaffee, Ausländer und Temperament der Frauen.
Italienerinnen ließen wohl den Teufel in sich,
Schlossen ab, gingen weg und warteten, bis selbst der Tod kommt
Ihre sonnengeküsste Haut zu küssen.