Vlaštovčí Hnízdo - Hana Zagorová translation in German

Vlaštovčí Hnízdo

Nad mořem cestou nesnadnou,
Tam, kde se vlny tříští,
Nad mořem, v skalách spolu jdou, poutníci toulaví.
První měl silná ramena,
Ten druhý srdce zas vlídné.
Tu náhle, z moře zrozená,
Bouře je překvapí.

Pojď se mnou, bratře, v nesnázi,
Vede tu cesta známá.
Mnoho nám k cíli neschází,
Zbývá jen skalní brána.

Pár bílých zdí,
Tam ve výši bývalo vlaštovčí hnízdo,
Pojď, než se bouře utiší úkryt nám obstará.
Příběh ten děd můj znal.

A když je spánek uchvátí jako když proutkem mávne,
Svit loučí brány pozlatí, hudba se rozezní.
Ten první pil a hodoval, ten druhý zas tančil stále
S dívkou jež čelo znavené šátkem mu osuší.

Sbohem buď dívko, tulák jsem, nemohu déle zůstat.
Však dívka krásná jako sen, dlaní mu zamkne ústa.
Vezmi můj šátek, s sebou vem, v zástavu na cestu dlouhou.
Poutník ten šátek, okouzlen, na prsou uschová.
Příběh ten děd můj znal.

Náhle jak závan perutí jitro se okny vkrádá.
Zmizí, jak křídla mávnutí, lesk nočních vyznání.
Na pustém hradním nádvoří nový den vyplaší stíny.
Den, když se sluncem rozhoří, poutníky probudí.

Divný sen, bratře, se mi zdál,
Pil jsem a jed do rána.
Pojď, bratře, půjdem zčerstva dál, čeká nás dlouhá pouť.
Však druhý poutník neslyší, na prsou schovává šátek
A nad ním kdesi ve výši vlaštovky zakrouží.
Příběh ten děd můj znal.

Das Schwalbennest

Überm Meer auf schwierigem Weg,
Dort, wo sich Wellen brechen,
Überm Meer, in Felsen zieh'n gemeinsam wandernde Reisende.
Der erste hatte starke Schultern,
Der zweite ein gütiges Herz hingegen.
Plötzlich, aus dem Meer geboren,
Überrascht sie ein Sturm.

Komm mit mir, Bruder, in der Not,
Hier führt ein bekannter Pfad.
Es fehlt nicht viel zum Ziel hin,
Nur das Felsentor bleibt noch.

Ein paar weiße Mauern,
Dort in der Höhe war einst das Schwalbennest,
Komm, bis das Wetter sich beruhigt, bietet uns Zuflucht.
Diese Geschichte kannte mein Großvater.

Und als Schlaf sie packt, als ob ein Zauberstab gewunken,
Ein Leuchten vergoldet die Tore, Musik beginnt zu erklingen.
Der erste trank und schmauste, der zweite tanzte immer weiter
Mit einem Mädchen, das die müde Stirn ihm trocknet mit dem Tuch.

Lebe wohl, Mädchen, Vagabund bin ich, kann nicht länger bleiben.
Doch das Mädchen schön wie ein Traum, ihm den Mund versiegelt sanft.
Nimm mein Tuch, mit dir nimm es, als Pfand für die lange Reise.
Der Wanderer, verzaubert, bewahrt es an der Brust.
Diese Geschichte kannte mein Großvater.

Plötzlich wie ein Flügelhauch schleicht durch die Fenster Morgen.
Zerfällt, wie ein Flügelschlag, Glanz nächtlicher Geständnisse.
Im öden Schlosshof vertreibt die neuen Tagesschatten.
Der Tag, mit der Sonne sich entzündet, weckt die Reisenden.

Ein seltsamer Traum, Bruder, träumte mir,
Ich trank und aß bis früh.
Komm, Bruder, jetzt gehen wir frisch weiter, eine lange Reise harrt.
Doch der zweite Wanderer hört nicht, verbirgt das Tuch an seiner Brust
Und über ihm irgendwo in der Höhe Schwalben kreisen im Flug.
Diese Geschichte kannte mein Großvater.