Tak Co Dál? - Václav Neckář translation in German

Tak Co Dál?

V ošumělém sáčku
Drobí housku ptáčkům
Nízko kloní hlavu
V písku hledá slávu
Zašlých let
Oči ze vzpomínek
V prstech času mlýnek
Chodí všemi parky
Vděčný za oharky cigaret

Najednou mu spousta čase zbývá
Kolikrát si to tak v duchu přál
Bez lásky čas ale neubývá
Život běží jaksi opodál

Včera jako zítra
Stejně prázdná jitra
Stejné slunce září
Čím jsi vinno stáří
Prokleté

Děláš z nás jen smetí
Kmety z malých dětí
Jak nicotné tečky
Vklouznou do tvé léčky
V síti dní
Není cesty zpátky
Člověk splácí splátky
Stářím hnědé fotky
Velké maringotky
On je v ní

Kráčí jen co noha nohu míjí
Nechvátá, vždyť nemá ani kam
Přesto ani den čas nepromíjí
Vteřina je víc než drahokam

Dlaní hladí stěnu
Měl děti a ženu
V myšlenkách je hýčká
Pod našedlá víčka
Ukryl je

Syn si staví vilu
Co mu vrátí sílu
Kterou míval kdysi
Pak by vzpomněli si
Že je sám

Jen bez vkladní knížky
S osmi svými křížky
Snídá někde v bistru
Z pláten starých mistrů
Tu tvář znám

Kdo ho odsoudil žít sám své stáří
Proč mu ruku nikdo nepodal
Čte jen strach všem
Kolemjdoucím z tváří
Nezestárnout, co bych za to dal

Nyní žijem snadno
Pak klesneme na dno
Až do zapomění
Kdo na tom co změní
Kdo nás znal

Někdo sbírá známky
Ten zná staré zámky
Někdo čte řeč Mayů
Ten zná flóru hájů
Pravěkých

Někdo sbírá dýmky
Jiný zlaté prýmky
Snob ve jménu ctnosti
Do starožitnosti
Vzplál jak líh

U věcí je stáří jaksi vzácné
Starší obraz větší sumu stál
Od každého z nás je nebojácné
Kdo předmětům větší cenu dal

Sedí v parku v hloučku
V rukou po kloboučku
Vržou svými perky
Staré krásné šperky
Čas tam svál

Tak co dál

Was Nun Weiter?

In einer schäbigen Tüte
Zerkrümelt er ein Brötchen für die Vögel
Tief neigt er den Kopf
Im Sand sucht er den Ruhm
Vergangener Jahre
Augen aus Erinnerungen
In den Fingern die Zeitmühle
Geht durch alle Parks
Dankbar für Zigarettenstummel

Plötzlich bleibt ihm viel Zeit übrig
Wie oft hat er sich das im Geiste gewünscht
Ohne Liebe vergeht die Zeit aber nicht
Das Leben läuft irgendwie abseits

Gestern wie morgen
Genauso leere Morgen
Dieselbe Sonne scheint
Woran bist du schuld, Alter
Verfluchtes

Du machst aus uns nur Müll
Greise aus kleinen Kindern
Wie unbedeutende Punkte
Schlüpfen sie in deine Falle
Im Netz der Tage
Es gibt keinen Weg zurück
Der Mensch zahlt Raten ab
Vom Alter braune Fotos
Große Zirkuswagen
Er ist darin

Er schreitet nur, ein Fuß vor dem anderen
Er eilt nicht, er hat ja auch kein Ziel
Trotzdem erlässt die Zeit keinen Tag
Eine Sekunde ist mehr als ein Edelstein

Mit der Hand streicht er über die Wand
Er hatte Kinder und eine Frau
In Gedanken hegt er sie
Unter gräulichen Lidern
Hat er sie versteckt

Der Sohn baut sich eine Villa
Was ihm die Kraft zurückgäbe
Die er einst hatte
Dann würden sie sich erinnern
Dass er allein ist

Nur ohne Sparbuch
Mit seinen achtzig Jahren
Frühstückt er irgendwo in einem Bistro
Von den Leinwänden alter Meister
Dieses Gesicht kenne ich

Wer hat ihn verurteilt, sein Alter allein zu leben
Warum hat ihm niemand die Hand gereicht
Liest nur Angst
in den Gesichtern der Vorbeigehenden
Nicht altern, was gäbe ich dafür

Jetzt leben wir leicht
Dann sinken wir auf den Grund
Bis ins Vergessen
Wer wird daran etwas ändern
Wer uns kannte

Jemand sammelt Briefmarken
Der kennt alte Schlösser
Jemand liest die Sprache der Maya
Der kennt die Flora der Haine
Urzeitlicher

Jemand sammelt Pfeifen
Ein anderer goldene Litzen
Ein Snob im Namen der Tugend
Für Antiquitäten
Entflammte wie Spiritus

Bei Dingen ist Alter irgendwie kostbar
Ein älteres Bild kostete eine größere Summe
Von jedem von uns ist es dreist,
der Gegenständen größeren Wert beimaß

Sie sitzen im Park in einer Gruppe
In den Händen je ein Hütchen
Knarren mit ihren Gelenken
Alte, schöne Schmuckstücke
Die Zeit hat sie dorthin verweht

Was Nun Weiter?