Kdyz Basen Opryska - Martin Maxa traduction en allemand

Kdyz Basen Opryska

Když báseň oprýská
Zbyde pár holých vět.
Z nich rým už nezískáš
Takový už je svět.

A takoví jsme právě teď.
Taky nám lásko nezbývá
Už skoro nic, jen vázne řeč
Jak nám slov ubývá.

Ubývá nás, ubývá,
Je nás lásko čím dál míň.
Ty svou zášť neskrýváš
A já smířil se s tím.

Nevlídná soudní síň
Otvírá náruč dokořán,
Už spadla klec, už jen můj stín
Kdoví proč mě podpírá.

Když báseň oprýská,
Zbyde jen pár pár holých vět.
Z nich rým už nezískáš,
Takový zkrátka je svět.
A nám lásko nezbývá
Než prázdnej list papíru,
Pod slídou slov mlčení,
Jak ostrej břit rapíru nevlídná lidská zášť...

Ubývá nás, ubývá,
Je nás lásko čím dál míň.
Odcházíš a nezbývá
Než jen smířit se s tím.

Tak zbytečný je ptát se proč
Každou noc trávu slyším růst,
Jen mlčení pod slídou slov
Prosvítá ti v brázdě úst.

Ubývá nás, ubývá,
Je nás lásko čím dál míň
Ty svou zášť neskrýváš
A já smířil se s tím.

Wenn die Poesie verblasst

Wenn die Poesie verblasst,
bleiben ein paar nackte Sätze.
Aus ihnen wirst du keinen Reim mehr gewinnen,
so ist die Welt nun mal.

Und so sind wir gerade jetzt.
Auch uns, meine Liebe, bleibt
fast nichts mehr, nur die Rede stockt,
während uns die Worte schwinden.

Wir schwinden, wir schwinden,
wir werden immer weniger, meine Liebe.
Du verbirgst deinen Groll nicht,
und ich habe mich damit abgefunden.

Der unfreundliche Gerichtssaal
öffnet seine Arme weit,
die Falle ist zugeschnappt, nur noch mein Schatten
wer weiß warum, stützt er mich.

Wenn die Poesie verblasst,
bleiben nur ein paar nackte Sätze.
Aus ihnen wirst du keinen Reim mehr gewinnen,
so ist die Welt nun mal.
Und uns, meine Liebe, bleibt
nichts als ein leeres Blatt Papier,
unter dem Glimmer der Worte Stille,
wie die scharfe Klinge eines Rapiers, unfreundlicher menschlicher Groll ...

Wir schwinden, wir schwinden,
wir werden immer weniger, meine Liebe.
Du gehst und es bleibt nichts,
als sich damit abzufinden.

So sinnlos ist es zu fragen, warum
ich jede Nacht das Gras wachsen höre,
nur Stille unter dem Glimmer der Worte
scheint durch in deiner Mundfalte.

Wir schwinden, wir schwinden,
wir werden immer weniger, meine Liebe
Du verbirgst deinen Groll nicht,
und ich habe mich damit abgefunden.