Stáří - Michael Kocáb traduction en allemand

Stáří

Dnes obloha se kaboní
Jak zlověstné znamení.
A k tomu někdo zazvoní
Tak naléhavě.
Ten zvonek nechám odeznít.
Vždyť nad tím, kdo to mohl být
Se klidně můžu zamyslit
Nad lógrem v kávě.

Pak mě však zmůže zvědavost.
Ach, co to bylo za blbost?
Když otevřu, tak vstoupí host
S tak divnou tváří.
Vlasy jak popel z cigaret
A notně popraskanou pleť.
A rozpačitě říká "Hleď!
Jsem tvoje stáří".

"Já jsem tvé stáří..."

Když vůbec nic mu nevěřím,
Proč mráz mi běží páteří?
A s mrazem horko soupeří
A krev mi vaří.
Vždyť žádný odznak nevytáh,
Tak kam se šourá v bačkorách
A přitom říká "Žádnej strach,
Jsem tvoje stáří".

Jak pavučina má svůj kout
A odtamtud se nechce hnout.
Jen cestou stačil utrhnout
List v kalendáři.
Teď tady sedí v županu.
Já neznám žádnou obranu,
Když říká: "Už tu zůstanu.
Jsem tvoje stáří."

"Já jsem tvé stáří..."

A já mu na to povídám,
že sotva třicet roků mám.
To přece ještě spočítám,
Ty sedmilháři.
Jen koukni. To je rodnej list.
Tak nasaď brejle a zkus číst.
A až to přečteš, rovnou zmiz
Kam patříš, stáří.

Host na to: "Co je počet let?
Znám chlápka, ten má v úctě svět
A přitom devadesát pět,
Ten mládím září.
Ty ale klidně odzíváš
Snad všechno, nač se podíváš.
Už strašně dlouho v sobě máš
Své vlastní stáří."

Das Alter

Heut verdüstert sich der Himmel
Wie ein unheilvolles Zeichen.
Und dazu läutet jemand
So eindringlich.
Ich lass die Klingel verklingen.
Denn darüber, wer das sein könnte,
Kann ich in Ruhe nachdenken
Über dem Kaffeesatz.

Dann überkommt mich die Neugier.
Ach, was war das für ein Unsinn?
Als ich öffne, tritt ein Gast ein
Mit so einem seltsamen Gesicht.
Haare wie Asche von Zigaretten
Und ziemlich rissige Haut.
Und verlegen sagt er: "Schau!
Ich bin dein Alter."

"Ich bin dein Alter..."

Obwohl ich ihm überhaupt nicht glaube,
Warum läuft mir ein Schauer über den Rücken?
Und mit der Kälte wetteifert Hitze
Und mein Blut kocht.
Er hat ja keine Marke gezogen,
Also, wohin schlurft er in Pantoffeln
Und sagt dabei: "Keine Angst,
Ich bin dein Alter."

Wie ein Spinnennetz seine Ecke hat
Und sich von dort nicht wegbewegen will.
Nur unterwegs hat er es geschafft, ein Blatt abzureißen
Vom Kalender.
Jetzt sitzt er hier im Morgenmantel.
Ich kenne keine Verteidigung,
Wenn er sagt: "Ich bleibe jetzt hier.
Ich bin dein Alter."

"Ich bin dein Alter..."

Und ich sage ihm darauf,
dass ich kaum dreißig Jahre alt bin.
Das kann ich doch noch zählen,
Du Lügenbold.
Schau nur. Das ist die Geburtsurkunde.
Setz also die Brille auf und versuch zu lesen.
Und wenn du das gelesen hast, verschwinde sofort
Dahin, wo du hingehörst, Alter.

Der Gast sagt dazu: "Was ist schon die Zahl der Jahre?
Ich kenne einen Kerl, der die Welt achtet
Und dabei fünfundneunzig ist,
Der strahlt vor Jugend.
Du aber gähnst alles gelangweilt an,
Wohl alles, was du ansiehst.
Du trägst schon sehr lange in dir
Dein eigenes Alter."