Paroles et traduction Petr Spálený feat. Apollobeat - Zbrojnoš

Zbrojnoš

Ve městě, které leží nad proudem dravých vod
a kde hlídá nábřeží starý hrad,
potkal jsem tam, kde končí plot,
zbrojnoše, který pasti klad.

Vím dobře, že kdo zdraví může druhého zmást,
tak jsem v okamžik pravý prostě řekl: "dobrý večer",
jen mrkl na past a nevypadal, že by se lek.

Líně narovnal hledí a blesk proletěl tmou
z přilby zdobené mědí, když se zved,
zeptal se jen: "půjdeš se mnou?",
já za ním šel, jak on mě vedl.

Z náměstí uhnul stranou a za chvíli jsem zas stál
před domem, který branou hlídal vchod,
plamen svíček chlad cihel sál,
vlhký kámen pil zvuky vod.

Podle těch světlejch bodů mě vedl stále dál,
až sešli jsme ze schodů ke sklepení.
Tmavou chodbou, blesk tou hrál
mečů, štítů a brnění.

Jak lano lodi k molu můj pohled přitáhnul
džbán na dubovým stolu pod svícnem
a když jsem se k němu nahnul,
smál se na mě vyprahlým dnem.

Zbrojnoš přistoupil ke mně, ten svícen ze zdi sňal
a jeho hranou jemně, jemně o džbán klep,
žhavým proudem vína se vzňal,
vůní léta naplnil sklep.

Zved jsem kalich ke rtům, hlas jenž mi v uších zněl,
poslal jsem ke všem čertům, nač se bát?
Já netušil co mi chtěl říct,
netušil co se může stát?!

Ve chvíli kdy jsem dopil a pohár na stůl klad,
spatřil jsem jak z něj motýl vyletěl.
Z kamennejch zdí pláč sazí spad
a kdosi řek: "máš co jsi chtěl"!

Chodbou podzemní skrýše se rytmus kroků táhl,
zmlkal, pak zněl tiše jen můj dech,
polil mě pot, ruku jsem vztáhl,
na čele mi zazvonil plech.

Ve městě se stem věží, nad nímž se tyčí hrad,
postávám u nábřeží v ruce past,
kdo pozdraví, tomu já rád
ukážu jak jí správně klást.

The Armorer

In a city nestled by a rushing river's flow,
where an ancient castle guards the shore below,
I met him where the city's fences end,
an armorer, skillfully traps he'd tend.

Knowing a greeting can often mislead,
I simply said, "Good evening," at the opportune deed,
he glanced at the trap, unstartled, it seemed.

He slowly raised his visor, a glint shone through the night,
from his copper-adorned helmet, shining bright,
he asked, "Will you come with me?",
I followed where he led, you see.

He turned from the square, and soon I stood again,
before a house, its gateway guarding the den,
candlelight warmed the chill of the brick,
damp stones absorbed the river's soft click.

Following the flickering lights, he led me on,
down the steps to a cellar, where shadows had drawn.
Through the dark passage, a glimmering play,
of swords, shields, and armor, on display.

Like a ship's rope to a mooring post, my gaze was caught,
by a jug on an oak table, beneath a candle, softly wrought.
As I leaned closer to peer inside,
it smiled back at me, like a parched desert wide.

The armorer approached, took the sconce from the wall,
and gently tapped the jug with its edge, so small.
A hot stream of wine ignited with a gleam,
filling the cellar with the scent of summer's dream.

I raised the goblet to my lips, a voice echoed in my ear,
I cursed all my fears, what was there to hold dear?
I didn't know what he wanted to impart,
I didn't know what fate had in its heart.

As I finished the wine and placed the goblet down,
I saw a butterfly flutter out, like a feathered crown.
Soot wept from the stone walls, a dark cascade,
and a voice said, "You've got what you've made."

Through the hidden underground passage, the rhythm of steps did crawl,
fading, then only the quiet sound of my breath did fall.
Sweat drenched me, I reached out my hand,
cold metal rang against my brow, like a command.

In the city of a hundred towers, beneath the castle's might,
I stand by the river, a trap held tight.
To anyone who greets me, I'll gladly share,
the secrets of how to lay a snare.