Nekronika - Prago Union перевод на английский

Nekronika

Vyzved jsem šaty z čistírny a taky boty, ještě tančily
Z dálky ke mně dolehly ozvěny včerejší noci
Znova slyšel jsem svý kroky, jak se odrážejí od stěny
V liduprázdném městě, v bezejmenný ulici
Vzduch voněl deštěm a mě se zmocnily myšlenky
Tam na opačným konci než boty se zhmotnily v tělo, který spojilo to temno, co ve vzpomínce zelo
A já tam byl najednou znova, najednou jako by ožilo včera a dneska vůbec nebylo, divný no
Dneska ráno se totiž něco změnilo
Když se zvedla tma, na dlažbě v průchodu mezi loužema něco zůstalo - co to je?
Když vidím něco ležet, neznamená, že to hned zvednu
Kdyz je to ale mobil a zvoní, tak to vezmu
Tím spíš, když je můj, asi mě shání parta, někde jsem je ztratil
Šli mi volat tágo, když jsem ještě platil
A než jsem ven vylízt stačil, najednou sirény, modrý světla a chlap v červeným mě do průchodu vtlačil
Křik, panika, gesta, ruch velkoměsta - ne že by mě strašil
Jen teď úplně nevím, kde jsem, natož abych tušil, kudy k našim
Takže asi radši zpět k právě teď a mobilu, co mi furt na zemi zvoní
Vrčí, poskakuje jako vlk, než zaútočí
A jako už tolikrát sotva po něm vztáhnu ruku - kurva, baterie vybitá, nekronika

Poslední dobou je nejvyšší čas, pomalu to spěchá, brzo bude pozdě
Poslední dobou je nejvyšší čas, každej má ho hodně málo
Poslední dobou je nejvyšší čas, brzo bude pozdě, nic nezůstane jak je
Poslední dobou je nejvyšší čas, žádná budoucnost nikdy netrvala věčně

Ptáci, světlo a to je zhruba všechno
A já furt trčím venku a všechno se to se mnou točí jako kafe v hrnku
Mít čím, tak partě brnknu, ale foun je dead
První spoluobčané začínají se sluncem vycházet
A tak hledám pomoc u nich, ale každej z nich mě mine, aniž by třeba jen pohled zved
Propad jsem se snad nedopatřením na jiný svět?
A nebo je mě po probdělý noci lepší nevidět?
To bude tím, třeba to ze mě smyje paní v čistírně
A tak vcházím dovnitř, sundávám oblek a boty jakbysmet
A jak tak v trenkách hledám flek, abych si sed
A taky něco, co bych si zatím čet
A hele, na stole vidím ležet dnešní Včerejší svět
Prst na ret, otáčím stránku čerstvýho plátku z protějšího stánku
Politiku skáču a zrovna tak i válku, páč nemám chuť
Snažím se nepodlehnout spánku
Po očku sleduju pračku, nespěchám, a tak se začtu
Jako když luštím křížovku, co nemá tajenku
Moje ruka jen tak mimoděk nalistovala černou kroniku
V tom spatřím pradlenu
Pokládá moje věci na stůl jako věnce
A já přistih jsem se, že jsem svoje vlastní publikum

Poslední dobou je nejvyšší čas, pomalu to spěchá, brzo bude pozdě
Poslední dobou je nejvyšší čas, každej má ho hodně málo
Poslední dobou je nejvyšší čas, brzo bude pozdě, nic nezůstane jak je
Poslední dobou je nejvyšší čas, žádná budoucnost nikdy netrvala věčně

Ztratil jsem slova, beztak není co dodat
Nevím, jen čumím, páč čumím sám na sebe z novin
Nerozumím, je mi divně jinak
Chci si zavolat, ale svět je nedostupnej
Něco mi říká Hej, tak už si to přiznej!
Nejradši bych se teď štíp, ale nejsem hmotnej
Jsem mimo děj a mimo to. a mimo to jsem mrtvej
Zírám na svý bezvládný tělo v obleku, leží na pultu
Pradlena jen mlčky přikyvuje a pod nos mi strká účtenku
Ale já už vím, že to není žádná pradlena a že ani já nejsem tu
Včera v noci jsem to byl já, co zůstalo ležet v průchodu mezi loužema
To kvůli mně ta sanitka budila deštivou Prahu
Jenom ty kroky odrážející se od stěny patřily mejm vrahům
A proto tu ted stojím v němým úžasu
V ruce žmoulám účtenku a doufám, že za svůj čas tam venku jsem toho stačil dost, abych i tuhletu poslední sekyru splatil

Necronics

I picked up my suit from the dry cleaner's, and my shoes too, they were still dancing.
From afar, echoes of last night reached me.
I heard my steps again, reflecting off the walls
In a deserted city, on a nameless street.
The air smelled of rain, and thoughts seized me.
There, at the opposite end from where the shoes materialized into a body, connected by that darkness, which lingered in my memory.
And suddenly, I was there again, as if yesterday had come alive, and today hadn't happened at all, strange, isn't it?
This morning, something changed.
When the darkness lifted, something remained on the pavement in the passageway between the puddles - what is it?
When I see something lying there, it doesn't mean I'll pick it up right away.
But if it's a phone and it's ringing, I'll take it.
Especially if it's mine, the gang is probably looking for me, I lost them somewhere.
They were going to call my tag while I was still paying.
And before I could get out, suddenly sirens, blue lights, and a guy in red pushed me into the passageway.
Screams, panic, gestures, the hustle and bustle of the big city - not that it scared me.
It's just that right now, I don't know where I am, let alone how to get to my friends.
So I guess it's better to go back to the present and the phone that keeps ringing on the ground.
It growls, jumps like a wolf before it attacks.
And as so many times before, as soon as I reach for it - damn it, the battery is dead, necronics.

Lately, it's high time, it's slowly getting late, soon it will be too late.
Lately, it's high time, everyone has so little of it.
Lately, it's high time, soon it will be too late, nothing will stay the same.
Lately, it's high time, no future has ever lasted forever.

Birds, light, and that's about it.
And I'm still stuck outside, and everything is spinning around me like coffee in a mug.
If I had something to call the gang with, but the phone is dead.
The first fellow citizens are starting to come out with the sun.
And so I seek help from them, but each of them passes me by, without even looking up.
Have I stumbled into another world by accident?
Or is it better not to see me after a sleepless night?
That's probably it; maybe the lady at the dry cleaner's will wash it off of me.
So I go inside, take off my suit and shoes.
And as I'm in my underwear, looking for a spot to sit down
And something to read in the meantime
And look, I see today's Yesterday's World lying on the table.
Finger on my lips, I turn the page of the fresh canvas from the opposite stall.
I skip politics and war, I don't feel like it.
I try not to give in to sleep.
I watch the laundry out of the corner of my eye, I'm in no hurry, and so I start reading.
Like I'm doing a crossword puzzle that has no solution.
My hand casually flips to the obituaries.
Then I see the laundress
She lays my clothes on the table like a wreath.
And I find myself my own audience.

Lately, it's high time, it's slowly getting late, soon it will be too late.
Lately, it's high time, everyone has so little of it.
Lately, it's high time, soon it will be too late, nothing will stay the same.
Lately, it's high time, no future has ever lasted forever.

I've lost my words; there's nothing to add anyway.
I don't know, I'm just staring, because I'm staring at myself from the newspaper.
I don't understand; I feel strangely different.
I want to make a call, but the world is unreachable.
Something tells me, "Hey, admit it already!"
I'd love to pinch myself now, but I'm not tangible.
I'm out of the story, and out of it, and out of it, I'm dead.
I stare at my lifeless body in a suit lying on the counter.
The laundress just nods silently and shoves the bill under my nose.
But I already know it's not a laundress and I'm not here either.
Last night, it was me who was left lying in the passageway between the puddles.
It was because of me that ambulance was waking up rainy Prague.
Only the steps echoing off the walls belonged to my killers.
And that's why I'm standing here now in silent amazement.
I'm clutching the bill in my hand and hoping that I've done enough with my time out there to pay off this last axe as well.