Barák Na Vodstřel - Ales Brichta перевод на немецкий

Barák Na Vodstřel

V tom šeru dvorů
trpěly místy zbytky trávy.
Z pavlačí dolů
visely stonky zvadlejch květin.
Jen vokna zaprášený
s čarami teď už prošlý slávy,
dvě srdce nakreslený,
písmena, co měl dávno smazat déšť.

Tenhle barák na vodstřel
je dopis promlčený lásky.
Tenhle barák na vodstřel,
kam večer chodilo se na zeď psát.
Tenhle barák na vodstřel,
co odpovídat měl nám na otázky.
Tenhle barák na vodstřel,
už nebudeš se jeho stínů ptát.

Dav čumilů civí,
těší se, až ta barabizna zmizí.
Někdo se diví,
že tu mohla takhle dlouho stát.
Vzpomínky mávaj
a ty procházíš svou malou krizí.
Času se nedostává
na pohled zbejvá už jen vteřin pár.

Tenhle barák na vodstřel
je dopis promlčený lásky.
Tenhle barák na vodstřel,
kam večer chodilo se na zeď psát.
Tenhle barák na vodstřel,
co odpovídat měl nám na otázky.
Tenhle barák na vodstřel,
už nebudeš se jeho stínů ptát.

V tom šeru dvorů
trpěly místy zbytky trávy.
Z pavlačí dolů
visely stonky zvadlejch květin.
Jen vokna zaprášený
s čarami teď už prošlý slávy,
dvě srdce nakreslený,
písmena, co měl dávno smazat déšť.

Tenhle barák na vodstřel
je dopis promlčený lásky.
Tenhle barák na vodstřel,
kam večer chodilo se na zeď psát.
Tenhle barák na vodstřel,
co odpovídat měl nám na otázky.
Tenhle barák na vodstřel,
už nebudeš se jeho stínů ptát.

Tenhle barák na vodstřel
a na tvý tváři pár let starý vrásky.
Tenhle barák na vodstřel,
kde ze zdí čiší vyklizenej chlad.
Tenhle barák na vodstřel,
co půvab má už jenom pro obrázky.
Tenhle barák na vodstřel,
proč najednou už se ti vůbec nechce smát.

Das Abrisshaus

In solcher Hofdämmerung
litten stellenweise Grasreste.
Von den Balkonen tief
hingen Stängel verwelkter Blumen.
Nur staubige Fenster
mit Rinnen jetziger längst vergangener Herrlichkeit,
zwei gezeichnete Herzen,
Buchstaben, die Regen längst hätte löschen sollen.

Dieses Abrisshaus
ist ein verjährtes Liebesbriefchen.
Dieses Abrisshaus,
wo abends man zum Auf-die-Wand-Schreiben hinging.
Dieses Abrisshaus,
das auf unsere Fragen hat antworten müssen.
Dieses Abrisshaus,
frag nicht mehr nach seinen Schatten du.

Ein Schaulustigenschwarm stiert,
freut sich wenn die Bruchbude schwindet.
Jemand wundert sich,
dass sie hier so lange konnte stehen.
Erinnerungen winken
und du durchlebst deine kleine Krise.
An Zeit gibt's Mangel,
nur Sekunden bleiben noch zum Hinblick.

Dieses Abrisshaus
ist ein verjährtes Liebesbriefchen.
Dieses Abrisshaus,
wo abends man zum Auf-die-Wand-Schreiben hinging.
Dieses Abrisshaus,
das auf unsere Fragen hat antworten müssen.
Dieses Abrisshaus,
frag nicht mehr nach seinen Schatten du.

In solcher Hofdämmerung
litten stellenweise Grasreste.
Von den Balkonen tief
hingen Stängel verwelkter Blumen.
Nur staubige Fenster
mit Rinnen jetziger längst vergangener Herrlichkeit,
zwei gezeichnete Herzen,
Buchstaben, die Regen längst hätte löschen sollen.

Dieses Abrisshaus
ist ein verjährtes Liebesbriefchen.
Dieses Abrisshaus,
wo abends man zum Auf-die-Wand-Schreiben hinging.
Dieses Abrisshaus,
das auf unsere Fragen hat antworten müssen.
Dieses Abrisshaus,
frag nicht mehr nach seinen Schatten du.

Dieses Abrisshaus
und auf deinem Gesicht paar alte Falten.
Dieses Abrisshaus,
wo aus Wänden ausgezogner Kälte weht.
Dieses Abrisshaus,
das nur für Abbilder Charme besitzt jetzt.
Dieses Abrisshaus.
Warum willst du plötzlich gar nicht lachen mehr?