Bílá Paní - Ales Brichta перевод на немецкий

Bílá Paní

Dívka bledá ze starého hradu, co vychází nocí na cimbuří.
Pokoj hledá a nenachází, její závoj zavlaje na věži.
Záhadnou svou mocí čelo chmuří, bílý závoj nezamrazí.

Kdo chce znát bílou paní přeruší noční spaní,
kdo má rád bílou paní, ten vytuší ...

Smutek z jejích nočních procházek po rozpadlých zdích,
smutek vynucených vycházek po zaprášených síních.
Měsíc bledý velikou má vadu, svitem nezahřeje, jenom chladí.
Smutně hledí, bez úsměvu, ozvěna kroků utichne v protěži.
A vítr nezavěje, nepohladí, drsnost roků bez prodlevy.

Kdo chce znát bílou paní přeruší noční spaní,
kdo má rád bílou paní, ten vytuší ...
Smutek z jejích nočních procházek po rozpadlých zdích,
smutek vynucených vycházek po zaprášených síních.

Když pak stojíš v mým zákoutí s pohledem do kraje z gotického okna,
tak málem tě to zarmoutí, že vítr vlasy rozevlaje u gotického okna.
Tvůj smích ji probudí z denního spánku neviditelná pro nás.
Její dech nás zastudí zachvěním vánku, neviditelná pro nás.
Vždyť nechce být duchem, už nechce být sama, nechce být smutná, tak moc ji to schází.

Z krve a citů, má lásko, nesmíš být bílou paní,
lásko, nesmíš být bílou paní.
Má lásko, nesmíš být bílou paní,
lásko, nesmíš být bílou paní,
bílou paní, bílou paní...

Die Weiße Frau

Ein bleiches Mädchen aus alten Gemäuern, das nachts auf den Zinnen erscheint.
Frieden sucht sie und findet ihn nicht, ihr Schleier weht auf dem Turm.
Mit geheimnisvoller Kraft umwölkt sie die Stirn, der weiße Schleier bleibt eisfrei.

Wer die Weiße Frau kennen will, unterbricht seinen Nachtschlaf,
wer die Weiße Frau lieb hat, der ahnt es ...

Trauer aus ihren nächtlichen Spaziergängen an bröckelnden Mauern,
Trauer aus erzwungenen Gängen in staubigen Sälen.
Der bleiche Mond hat einen großen Fehler, sein Schimmer wärmt nicht, nur kühlt er.
Traurig schaut er, ohne Lächeln, das Echo der Schritte verstummt im Gebüsch.
Und der Wind weht nicht sanft, er streichelt nicht, nur die Härte der Jahre ohne Verzug.

Wer die Weiße Frau kennen will, unterbricht seinen Nachtschlaf,
wer die Weiße Frau lieb hat, der ahnt es ...
Trauer aus ihren nächtlichen Spaziergängen an bröckelnden Mauern,
Trauer aus erzwungenen Gängen in staubigen Sälen.

Wenn du dann in meiner Ecke stehst mit Blick übers Land aus gotischem Fenster,
da kränkt es dich fast, dass der Wind deine Haare zerzaust am gotischen Fenster.
Dein Lachen weckt sie aus Tagschlaf, unsichtbar für uns.
Ihr Atem kühlt uns mit Hauch des Windes, unsichtbar für uns.
Denn kein Geist will sie sein, nicht allein, nicht traurig, dies fehlt ihr so sehr.

Aus Blut und Gefühlen, meine Liebe, darfst du nicht die Weiße Frau sein,
Liebe, du darfst nicht die Weiße Frau sein.
Meine Liebe, du darfst nicht die Weiße Frau sein,
Liebe, du darfst nicht die Weiße Frau sein,
die Weiße Frau, die Weiße Frau...