Текст и перевод песни Fešáci & Jindřich Šťáhlavský - Jaro

Jaro

My čekali jaro,
A zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu
Nepoznal nikdo z nás.

Z těžkých černých mraků
Se stále sypal sníh.
A vánice sílí v poryvech
Ledových.

Z chýší dřevo mizí
A mouka ubývá.
Do sýpek se raději
Už nikdo nedivá.
Zvěř z okolních lesů
Nám stála u dveří
A hladoví ptáci
Přilétli za zvěří,
A stále blíž.

Pak jednoho dne večer,
To už jsem skoro spal.
Když vystrašený soused
Na okno zaklepal.

Můj chlapec doma leží,
V horečkách vyvádí.
Já do města bych zajel,
Doktor snad poradí.

Půjčil jsem mu koně,
A když sedlo zapínal,
Dříve, než se rozjel,
Jsem ho ještě varoval:
Nejezdi naší zkratkou,
Je tam velký sráz,
A v téhleté bouři
Tam snadno zlámeš vaz,
Tak neriskuj.

Na to chmurné ráno,
Dnes nerad vzpomínám.
Na tu hroznou chvíli,
Když kůň se vrátil sám.

Trvalo to dlouho,
Než se vítr utišil.
Na sněhové pláně
Si každý pospíšil.

Jeli jsme tou zkratkou,
Až k místu, které znám,
Kterým bych té noci
Nejel ani sám.
Pak ho někdo spatřil,
Jak leží pod srázem.
Krev nám tuhla v žilách
Nad tím obrazem,
Já kloubouk sňal.

Někdy, ten kdo spěchá
Se domů nevrací...

Verze #2

My čekali jaro,
Zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu
Nepoznal nikdo z nás.

Zvěř z okolních lesů
Nám stála u dveří.
Mnozí, co se smáli,
Náhle uvěří.

Z chýší dřevo mizí
A mouka ubývá
Nouze nám tak cizí
Se rychle ozývá.

Ve stájích je ticho,
Seno dochází,
Pod malými okny
Bílá smrt obchází
-A stále blíž.

A potom to přišlo,
Co muselo se stát -
Od údolí k horám
Začalo všechno tát.

Tenkrát přišel soused
A jak mluví, téměř lká.
Moje žena myslí,
že se jara nedočká.

Půjčil jsem mu koně
A když saně zapřahal
Ještě než se rozjel
Jsem ho rychle varoval.

Nevracej se brodem,
Ledy už praskají,
Nejpozději zítra
Se na pouť vydají
- Tam k údolí.

Už padalo šero,
Když se navracel.
Delší cestou přes most
Však čas už neztrácel.

Kůň se marně vzpíral,
Dále nechtěl jet.
A jak jsem mu říkal,
Pod nimi prasknul led.

Zvíře, strachem hnané,
Ty saně strhlo zpět
A nad ním se tam v brodu
Navždy zavřel led.

Hledali ho dlouho,
Až když zmizel zbylej sníh,
Pod mostem tam ležel
Na schodech kamenných
- Kudy měl jít.

Někdy ten, kdo spěchá, se domů nevrací...

Spring

We waited for spring,
And yet frost came.
Such a terrible winter
None of us have ever known.

From heavy black clouds
Snow kept falling.
And the storm intensifies in gusts
Of ice.

Wood disappears from the huts
And flour is running low.
It is better not to look
In the granaries anymore.
Game from the surrounding forests
Stood at our door
And hungry birds
Flew in after the game,
And ever closer.

Then one evening,
When I was almost asleep.
When a frightened neighbor
Knocked on the window.

My boy is lying at home,
Raging with fever.
I would go to the city,
Perhaps the doctor will help.

I lent him my horse,
And when he buckled the saddle,
Before he rode away,
I warned him again:
Do not take our shortcut,
There is a large cliff there,
And in this storm
You can easily break your neck,
So don't risk it.

On that gloomy morning,
I hate to remember it today.
At that terrible moment,
When the horse returned alone.

It took a long time,
Until the wind died down.
On the snowy plains
Everyone hurried.

We rode that shortcut,
To the place I know,
Where I would not go that night
Even alone.
Then someone spotted him,
Lying under the cliff.
Our blood ran cold in our veins
At that sight,
I took off my hat.

Sometimes, one who hurries
Does not return home...

Version #2

We waited for spring,
In the meantime, frost came.
Such a terrible winter
None of us have ever known.

Game from the surrounding forests
Stood at our door.
Many, who laughed,
Suddenly believe.

Wood disappears from the huts
And flour is running low
Need so foreign to us
Is echoing quickly.

In the stables it is quiet,
Hay is running out,
Under the small windows
White death walks around
-And ever closer.

And then it came,
What had to happen -
From the valley to the mountains
Everything began to melt.

That time my neighbor came
And as he speaks, he almost cries.
My wife thinks,
That she will not live to see spring.

I lent him my horse
And when he harnessed the sleigh
Before he rode off
I quickly warned him.

Do not return through the ford,
The ice is already cracking,
At the latest tomorrow
They will set out on a pilgrimage
- There to the valley.

Darkness had already fallen,
When he returned.
The longer way over the bridge
But he wasted no more time.

The horse resisted in vain,
It did not want to go further.
And as I told him,
The ice cracked beneath them.

The animal, driven by fear,
Pulled the sleigh back
And above them in the ford
The ice closed forever.

They searched for him for a long time,
Until the remaining snow disappeared,
Under the bridge there he lay
On the stone steps
- Where he should have gone.

Sometimes, he who hurries does not return home...