Текст и перевод песни Hana Zagorová - Podzim Má Mě Rád

Podzim Má Mě Rád

Podzim do města vstoupil, krad′ a loupil,
Stromům listí strhával.
Byl jak zbavený smyslů bez rozmyslu,
Rány létu rozdával, kráčel ulicí.
Déšť mu zpíval píseň šumící
Jak příval vody z oblaků,
Skrytý v plášti věčných tuláků.

Bral si co se mu zdálo víc než málo.
Každý v městě se ho bál.
Podzim na smutném koni listím voní.
Do zahrad vpad' jeho šál,
Kráčel ulicí víc než sám.
Parkem truchlícím procházel
Nikým nepozván...
Pánbůh ví, proč já ho ráda mám...

Můj tichý přítel bez jména

Bez velkých slov se dostaví.
Paleta létem znavená
Malíři spadla do trávy.
Můj tichý přítel vypráví a venku svítá...

Zavřel za sebou bránu
A v tu ránu padl z nebe mokrý sníh.
Svět byl najednou šedý naposledy,
Ptačí zpěv to ráno ztich′.

Kráčel ulicí víc než sám.
Parkem truchlícím odcházel nikým nepoznán.
Pánbůh ví proč já ho ráda mám.

Můj tichý přítel bez jména
Zas příští rok se dostaví.
Postava léty znavená
Složí se večer do trávy.
Svůj návrat deštěm oslaví,

Tak už to bývá.

Poví nám o všem, co má rád.
O barvách duhy poslední,
O vůni listí ze zahrad,
O mlze než se rozední.
Já můžu slyšet tisíckrát vyznání.

Podzim má mě rád.

Autumn Has Affection for Me

Autumn entered into the city, stealing and robbing,
Stripping leaves from trees.
It was like depriving the senses without thinking,
Giving out wounds of summer, walking down the street.
Rain sang it a rustling song
Like a torrent of water from the clouds,
Hidden in a cloak of eternal wanderers.

It took whatever seemed more than little.
Everyone in the city was afraid of it.
Autumn on a sad horse smells like leaves.
Its scarf fell into gardens,
It walked down the street more than alone.
It walked through a mourning park
Uninvited...
Why, God knows, do I love it...

My silent friend without a name

Arrives without grand words.
A palette, tired of summer,
Fell into the grass for a painter.
My silent friend tells stories, and day breaks outside...

It closed the gate behind it
When all of a sudden wet snow fell from the sky.
The world turned gray one last time,
Birdsong fell silent that morning.

It walked down the street more than alone.
It left through a mourning park, unrecognized.
Why, God knows, do I love it.

My silent friend without a name
Will come again next year.
A figure, tired of years,
Will lie down in the grass in the evening.
It will celebrate its return with rain,

That's how it is.

It will tell us about everything it loves.
About the last colors of the rainbow,
About the smell of leaves from gardens,
About fog before dawn.
I can listen to confessions a thousand times.

Autumn has affection for me.