Текст и перевод песни Lucie Bílá - Lorraine v podzemi

Lorraine v podzemi

Jak mám to ponížení snést?
Nejnicotnější ze všech malých
Teď dopíjím svůj hořký kalich...
Jak mám to ponížení snést?

Můj Bože, nepřeháním,
Jak slepá šla jsem za ním
A ochotná k všem daním,
Co za to odevzdám.

Já byla z těch, co věří,
že my jsme ti dva, kteří
Jak motýli, jak peří
Se vznesou ke hvězdám.

Ten slibný první ples!
Co zůstalo z těch dob?
Tančila jsem! A dnes
Merčím tu tenhle strop,
Zírám tu do čtyř stěn
Namísto do nebes
A v duchu ptám se jen,
Zda ještě kvete bez...

V co věřil ten můj Bůh,
Ten, pro něhož tu pláču?
Náhražka jsem jen vzduch!
On miloval tu káču!

On všechno pošlapal,
On nese vinu za to!
Teď Lorraine, nič a pal!
I ty se nauč šlapat!

Proboha, stop!
Jsem stejná jako on?
Taky všechno smetu?

To ze mne vyvěrá poslední krůpěj - lítost.
Už lásku necítím... Už nejsem lidská bytost.

To chlap snad stvořil tenhle svět!
To Bůh si nemoh vymyslet!
A já už nevím kolik let
Jsem v něm jen pusté křoví.

Dnes bez milostných šepotů
Tu marně buším do plotů
I do bran krutých despotů
A konejším se slovy:
že možná šlo by to
To tristní zdejší šapitó
Zmáknout trošku líp.

Lorraine in the Underworld

How can I bear this humiliation?
The most insignificant of all small things
Now I am finishing my bitter cup...
How can I bear this humiliation?

My God, I am not exaggerating,
Like a blind woman, I followed him
And I am willing to pay all dues,
Which I will give in exchange.

I was one of those who believed,
That we were the two who
Like butterflies, like feathers
Would rise to the stars.

That promising first ball!
What's left of those days?
I danced! And today
I stare at this ceiling,
I look into four walls
Instead of into the heavens
And in my spirit I only ask,
Whether the lilac is still in bloom...

What did my God believe in,
The one for whom I cry here?
I am just a substitute for air!
He loved that wretched woman!

He trampled on everything,
He is to blame for this!
Now Lorraine, nothing and get out!
You too will learn to trample!

For God's sake, stop!
Am I the same as him?
Will I also sweep away everything?

This is the last drop of remorse that comes out of me.
I no longer feel love... I am no longer a human being.

Surely a man created this world!
God could not have thought of this!
And I no longer know how many years
I have been just a barren shrub in it.

Today, without amorous whispers
I pound in vain at the fences
Even at the gates of cruel despots
And I comfort myself with words:
That perhaps it would be possible
To handle this sad circus here
A little bit better.