Zimostraz - Martin Maxa перевод на немецкий

Zimostraz

Jak dým zvedlo se ticho,
Zlostnej opar mlčení.
To splín oznámil příchod
Varovným prstem vztyčeným.

I taková je nekdy tvář noci,
I když tě nesoudí, netrestá.
Prostě máš jen mizernej pocit,
že je to škaredá nevěsta.

Pár slov, půlka věty,
šálek nudy, cízí muž,
Trapná lež místo květin,
škoda mluvit, bylo hůř.

I taková už bývají rána,
Když není z blýskanic úniku.
A tvým snům vyzvání hrana
Varovným štěkáním budíků.

Co na to říct, vždyť už toznáš.
To, co se řítí kolem nás, je čas.
V domě, kde sníh střídá mráz,
Místo růží vyklíčí zimostráz.

Zatímco čas drtí tvý kosti,
Plíce trhá věčnej strach.
Jen vzduch nabitej zlostí,
Až malém cítíš střelnej prach.

Taková je někdy tvář lásky,
I takovou mívá někdy tvář.
Kolem úst má dvě stejný vrásky,
Obě pro smích i pláč.

Z tvých snů zbylo dost málo,
Vlastně už není z čeho brát.
A jen bůh ví, co se stalo,
Jak se to vůbec mohlo stát.

Taková je mince v tvý dlani,
Nemá žádnej rub a nemá líc,
Hradní stráž zavřela brány
V zámku v záchodě právě klíč.

Co na to říct, vždyť to znáš.
To co se řítí kolem nás je čas.
V domě, kde sníh střídá mráz,
Místo růží vyklíčí zimostráz.

Buchsbaum

Wie Rauch stieg die Stille auf,
Ein zorniger Dunst des Schweigens.
Das war der Spleen, der seine Ankunft ankündigte
Mit erhobenem Warnfinger.

Auch so ist manchmal das Gesicht der Nacht,
Auch wenn sie dich nicht verurteilt, nicht bestraft.
Du hast einfach nur ein mieses Gefühl,
dass sie eine hässliche Braut ist.

Ein paar Worte, ein halber Satz,
eine Tasse Langeweile, ein fremder Mann,
Eine peinliche Lüge statt Blumen,
schade drum zu reden, es war schon schlimmer.

Auch so sind manchmal die Morgen,
Wenn es kein Entrinnen vor dem Wetterleuchten gibt.
Und deinen Träumen läutet die Totenglocke
Mit dem warnenden Bellen der Wecker.

Was soll man dazu sagen, du kennst das doch schon.
Das, was um uns rast, ist die Zeit.
Im Haus, wo Schnee den Frost ablöst,
Keimt statt Rosen der Buchsbaum.

Während die Zeit deine Knochen zermalmt,
Zerreißt ewige Angst die Lungen.
Nur Luft, geladen mit Zorn,
Dass du beinahe Schießpulver riechst.

So ist manchmal das Gesicht der Liebe,
Auch solch ein Gesicht hat sie manchmal.
Um den Mund hat sie zwei gleiche Falten,
Beide für Lachen und Weinen.

Von deinen Träumen ist ziemlich wenig übrig,
Eigentlich gibt es nichts mehr zu nehmen.
Und nur Gott weiß, was geschehen ist,
Wie das überhaupt geschehen konnte.

So ist die Münze in deiner Hand,
Sie hat weder Kopf noch Zahl,
Die Burgwache hat die Tore geschlossen
Der Schlüssel steckt gerade im Schloss der Toilette.

Was soll man dazu sagen, du kennst das doch.
Das, was um uns rast, ist die Zeit.
Im Haus, wo Schnee den Frost ablöst,
Keimt statt Rosen der Buchsbaum.