Píseň Pro Prázdný Sál - Pavel Bobek перевод на немецкий

Píseň Pro Prázdný Sál

Znal jsem jeden hlas,
Který byl pro mě hlas
A ještě něco mnohem víc.
Zněl všedně, já však dodnes vím,
že chtěl jsem vždycky zpívat s ním
A snažil jsem se chápat, co chce říct.
Ten zpěvák, jenž už leží v hrobě,
Byl z nejslavnějších ve své době,
Každý jeho jméno znal a kdekdo tvrdil, že je král.
Dnes už dávno v zapomění pad,
Vždyť takový je věcí řád.
Však já se prvně přestal smát
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Osmnáct nám bylo let,
My mysleli, že známe svět
A zatím svět nás nechtěl znát.
My věřili jsme v rock'n'roll
A jenom on byl pro nás vzor
A ten, kdo netančil, musel zpívat nebo hrát.
My nevěděli, kdo byl Proust
A jak dlouho musí cedr růst a kde je Velký vůz,
Ale každý znal rhythm and blues.
Byli jsme velký indiánský kmen
A on byl náčelníkem v něm,
Ale z toho všeho zbyl jen sen
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

A potom každý na svou vlastní pěst
Se brodil blátem velkoměst
A hledal svojí vlastní tvář.
A když jsme si znovu dali sraz,
Měl leckdo z nás už šedý vlas
A kdejaký ten idol ztratil zář.
A leckdo z nás už začal pít
A někdo měl už navždy klid
A jiný už se vzdal, jenom ta hudba hrála dál.
Však na sedadla sedal prach
A z opony čpěl plísně pach
A všude vládl divný strach
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Pak každý z nás svou roli hrál,
Někdo víc dával, jiný bral,
Ale nikdo nechtěl spokojit se s málem.
A každý zkoušel jinou lest
V té generaci velkých gest,
Aby jako on byl jednou rock'n'rollu králem.
A v divadle už čekal dav,
Pět tisíc těl a dvacet hlav,
Když náhle došla zpráva, že král se trůnu vzdává.
A jako když příval řeky strhne břeh,
Tak najednou měl každý spěch,
Jen hudbě náhle došel dech
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Světla začla rudě žhnout,
Pak vůbec zhasla, došel proud
Zdálo se, že svět se stmívá.
A každý, kdo zůstal, jaksi ztich,
Jen zcela vzadu někdo kých,
Když v tom zaslechli jsme, že kdosi tiše zpívá.
Pak zazněl gong a vešel král,
Svým podpatkem všem rytmus dal
A kdo neznal ten beat, ten mohl klidně domů jít.
My nevěděli, když začal hrát,
Zda máme plakat, či se smát,
Ale na duši nám padl chlad
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Na pozdrav nám všem krátce kýv
A řek: vše je jiné, nežli dřív,
Ale nač se proto vzdávat.
My všichni ušli svůj snad díl
A cesta je lepší, nežli cíl
A rock'n'roll je větší, nežli sláva.
Pak dveře klaply, ztichnul sál,
Jen kdosi řek: ať žije král
A všichni začli zpívat, už nebylo, co skrývat.
A zmizel sníh a zmizel mráz
A zmizel prostor, zmizel čas
A my všichni náhle našli hlas
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál.

Lied für einen leeren Saal

Ich kannte eine Stimme,
Die für mich eine Stimme war
Und noch viel mehr.
Sie klang alltäglich, doch ich weiß bis heute,
dass ich immer mit ihm singen wollte
Und versuchte zu verstehen, was er sagen wollte.
Dieser Sänger, der nun im Grabe liegt,
War einer der berühmtesten seiner Zeit,
Jeder kannte seinen Namen und manch einer behauptete, er sei der König.
Heute ist er längst in Vergessenheit geraten,
Denn so ist der Lauf der Dinge.
Doch ich hörte zum ersten Mal auf zu lachen
An dem Tag, als der König eintrat.

Er spielte weiter nur für einen leeren Saal
Und sang, dass er immer alles hatte,
Was er sich je gewünscht hatte.
Er hatte keine Eile, dorthin zu jagen, wohin der Wind wehte,
Nur vor verlassenen Liedern fürchtete er sich,
Vor verlassenen Liedern fürchtete er sich.

Wir waren achtzehn Jahre alt,
Wir dachten, wir kennen die Welt
Und dabei wollte die Welt uns nicht kennen.
Wir glaubten an Rock'n'Roll
Und nur er war unser Vorbild
Und wer nicht tanzte, musste singen oder spielen.
Wir wussten nicht, wer Proust war
Und wie lange eine Zeder wachsen muss und wo der Große Wagen ist,
Aber jeder kannte Rhythm and Blues.
Wir waren ein großer Indianerstamm
Und er war der Häuptling darin,
Aber von all dem blieb nur ein Traum
An dem Tag, als der König eintrat.

Er spielte weiter nur für einen leeren Saal
Und sang, dass er immer alles hatte,
Was er sich je gewünscht hatte.
Er hatte keine Eile, dorthin zu jagen, wohin der Wind wehte,
Nur vor verlassenen Liedern fürchtete er sich,
Vor verlassenen Liedern fürchtete er sich.

Und dann jeder auf eigene Faust
Watete durch den Schlamm der Großstädte
Und suchte sein eigenes Gesicht.
Und als wir uns wieder trafen,
Hatte manch einer von uns schon graues Haar
Und so manches Idol hatte seinen Glanz verloren.
Und manch einer von uns hatte schon zu trinken begonnen
Und jemand hatte schon für immer Ruhe
Und ein anderer hatte schon aufgegeben, nur die Musik spielte weiter.
Doch auf die Sitze legte sich Staub
Und vom Vorhang roch es nach Schimmel
Und überall herrschte eine seltsame Angst
An dem Tag, als der König eintrat.

Er spielte weiter nur für einen leeren Saal
Und sang, dass er immer alles hatte,
Was er sich je gewünscht hatte.
Er hatte keine Eile, dorthin zu jagen, wohin der Wind wehte,
Nur vor verlassenen Liedern fürchtete er sich,
Vor verlassenen Liedern fürchtete er sich.

Dann spielte jeder von uns seine Rolle,
Jemand gab mehr, ein anderer nahm,
Aber niemand wollte sich mit wenig zufriedengeben.
Und jeder versuchte eine andere List
In dieser Generation der großen Gesten,
Um wie er einmal König des Rock'n'Roll zu sein.
Und im Theater wartete schon die Menge,
Fünftausend Körper und zwanzig Köpfe,
Als plötzlich die Nachricht kam, dass der König auf den Thron verzichtet.
Und wie wenn die Flut eines Flusses das Ufer fortreißt,
So hatte plötzlich jeder Eile,
Nur der Musik ging plötzlich der Atem aus
An dem Tag, als der König eintrat.

Er spielte weiter nur für einen leeren Saal
Und sang, dass er immer alles hatte,
Was er sich je gewünscht hatte.
Er hatte keine Eile, dorthin zu jagen, wohin der Wind wehte,
Nur vor verlassenen Liedern fürchtete er sich,
Vor verlassenen Liedern fürchtete er sich.

Die Lichter begannen rot zu glühen,
Dann erloschen sie ganz, der Strom war weg
Es schien, als würde die Welt dunkel werden.
Und jeder, der blieb, wurde irgendwie still,
Nur ganz hinten nieste jemand,
Als wir da hörten, dass jemand leise singt.
Dann ertönte der Gong und der König trat ein,
Mit seinem Absatz gab er allen den Rhythmus vor
Und wer diesen Beat nicht kannte, der konnte ruhig nach Hause gehen.
Wir wussten nicht, als er zu spielen begann,
Ob wir weinen oder lachen sollten,
Aber auf unsere Seele legte sich Kälte
An dem Tag, als der König eintrat.

Er spielte weiter nur für einen leeren Saal
Und sang, dass er immer alles hatte,
Was er sich je gewünscht hatte.
Er hatte keine Eile, dorthin zu jagen, wohin der Wind wehte,
Nur vor verlassenen Liedern fürchtete er sich,
Vor verlassenen Liedern fürchtete er sich.

Zum Gruß nickte er uns allen kurz zu
Und sagte: Alles ist anders als früher,
Aber warum deswegen aufgeben.
Wir alle sind wohl unseren Teil gegangen
Und der Weg ist besser als das Ziel
Und Rock'n'Roll ist größer als der Ruhm.
Dann klappte die Tür, der Saal wurde still,
Nur jemand sagte: Es lebe der König
Und alle begannen zu singen, es gab nichts mehr zu verbergen.
Und der Schnee verschwand und der Frost verschwand
Und der Raum verschwand, die Zeit verschwand
Und wir alle fanden plötzlich unsere Stimme
An dem Tag, als der König eintrat.

Er spielte weiter nur für einen leeren Saal
Und sang, dass er immer alles hatte,
Was er sich je gewünscht hatte.
Er hatte keine Eile, dorthin zu jagen, wohin der Wind wehte,
Nur vor verlassenen Liedern fürchtete er sich,
Vor verlassenen Liedern fürchtete er sich.

Er spielte weiter nur für einen leeren Saal
Und sang, dass er immer alles hatte,
Was er sich je gewünscht hatte.
Er hatte keine Eile, dorthin zu jagen, wohin der Wind wehte,
Nur vor verlassenen Liedern fürchtete er sich.