Текст и перевод песни Pavel Bobek - Píseň Pro Prázdný Sál

Píseň Pro Prázdný Sál

Znal jsem jeden hlas,
Který byl pro mě hlas
A ještě něco mnohem víc.
Zněl všedně, já však dodnes vím,
že chtěl jsem vždycky zpívat s ním
A snažil jsem se chápat, co chce říct.
Ten zpěvák, jenž už leží v hrobě,
Byl z nejslavnějších ve své době,
Každý jeho jméno znal a kdekdo tvrdil, že je král.
Dnes už dávno v zapomění pad,
Vždyť takový je věcí řád.
Však já se prvně přestal smát
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Osmnáct nám bylo let,
My mysleli, že známe svět
A zatím svět nás nechtěl znát.
My věřili jsme v rock'n'roll
A jenom on byl pro nás vzor
A ten, kdo netančil, musel zpívat nebo hrát.
My nevěděli, kdo byl Proust
A jak dlouho musí cedr růst a kde je Velký vůz,
Ale každý znal rhythm and blues.
Byli jsme velký indiánský kmen
A on byl náčelníkem v něm,
Ale z toho všeho zbyl jen sen
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

A potom každý na svou vlastní pěst
Se brodil blátem velkoměst
A hledal svojí vlastní tvář.
A když jsme si znovu dali sraz,
Měl leckdo z nás už šedý vlas
A kdejaký ten idol ztratil zář.
A leckdo z nás už začal pít
A někdo měl už navždy klid
A jiný už se vzdal, jenom ta hudba hrála dál.
Však na sedadla sedal prach
A z opony čpěl plísně pach
A všude vládl divný strach
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Pak každý z nás svou roli hrál,
Někdo víc dával, jiný bral,
Ale nikdo nechtěl spokojit se s málem.
A každý zkoušel jinou lest
V té generaci velkých gest,
Aby jako on byl jednou rock'n'rollu králem.
A v divadle už čekal dav,
Pět tisíc těl a dvacet hlav,
Když náhle došla zpráva, že král se trůnu vzdává.
A jako když příval řeky strhne břeh,
Tak najednou měl každý spěch,
Jen hudbě náhle došel dech
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Světla začla rudě žhnout,
Pak vůbec zhasla, došel proud
Zdálo se, že svět se stmívá.
A každý, kdo zůstal, jaksi ztich,
Jen zcela vzadu někdo kých,
Když v tom zaslechli jsme, že kdosi tiše zpívá.
Pak zazněl gong a vešel král,
Svým podpatkem všem rytmus dal
A kdo neznal ten beat, ten mohl klidně domů jít.
My nevěděli, když začal hrát,
Zda máme plakat, či se smát,
Ale na duši nám padl chlad
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

Na pozdrav nám všem krátce kýv
A řek: vše je jiné, nežli dřív,
Ale nač se proto vzdávat.
My všichni ušli svůj snad díl
A cesta je lepší, nežli cíl
A rock'n'roll je větší, nežli sláva.
Pak dveře klaply, ztichnul sál,
Jen kdosi řek: ať žije král
A všichni začli zpívat, už nebylo, co skrývat.
A zmizel sníh a zmizel mráz
A zmizel prostor, zmizel čas
A my všichni náhle našli hlas
V ten den, kdy vstoupil král.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál,
Opuštěných písní se bál.

On dál hrál jen pro prázdný sál
A zpíval, že vždy míval všechno,
Co si kdy přál.
Neměl žádný spěch hnát se, kam vítr vál,
Jenom opuštěných písní se bál.

Song for an Empty Hall

I knew a voice,
A voice that was to me
So much more than just a sound.
It sounded ordinary, but I still know,
I always wanted to sing with him,
And I tried to understand what he meant.
The singer, who now lies in the grave,
Was one of the most famous in his time,
Everyone knew his name, and many said he was the king.
Today, he's long been forgotten,
That's the way of things.
But I first stopped laughing
The day the king entered.

He played on, for an empty hall
And sang that he always had everything,
He ever wished for.
He had no need to chase the wind,
He only feared abandoned songs,
He feared abandoned songs.

We were eighteen years old,
We thought we knew the world
But the world didn't want to know us yet.
We believed in rock'n'roll
And he was our only role model
And those who didn't dance had to sing or play.
We didn't know who Proust was
Or how long a cedar tree takes to grow or where the Big Dipper is,
But everyone knew rhythm and blues.
We were a large Indian tribe
And he was the chief among us,
But all that's left of it is a dream
From the day the king entered.

He played on, for an empty hall
And sang that he always had everything,
He ever wished for.
He had no need to chase the wind,
He only feared abandoned songs,
He feared abandoned songs.

And then each of us on our own
Waded through the mud of the big cities
And searched for our own face.
And when we met again,
Many of us already had gray hair
And many an idol had lost their shine.
And many of us had started drinking
And some had found peace forever
And others had given up, only the music played on.
But dust settled on the seats
And the smell of mold came from the curtain
And a strange fear reigned everywhere
From the day the king entered.

He played on, for an empty hall
And sang that he always had everything,
He ever wished for.
He had no need to chase the wind,
He only feared abandoned songs,
He feared abandoned songs.

Then each of us played our part,
Some gave more, others took,
But no one wanted to settle for little.
And everyone tried a different trick
In that generation of grand gestures,
To one day be the king of rock'n'roll like him.
And a crowd was waiting in the theatre,
Five thousand bodies and twenty heads,
When suddenly the news came that the king was giving up the throne.
And like when a river flood breaks the bank,
So suddenly everyone was in a hurry,
Only the music suddenly ran out of breath
From the day the king entered.

He played on, for an empty hall
And sang that he always had everything,
He ever wished for.
He had no need to chase the wind,
He only feared abandoned songs,
He feared abandoned songs.

The lights started to glow red,
Then they went out altogether, the power went out
It seemed the world was getting dark.
And everyone who stayed, somehow fell silent,
Only someone sneezed in the very back,
When we heard someone singing softly.
Then the gong sounded and the king entered,
He set the rhythm for everyone with his heel
And anyone who didn't know the beat, could just go home.
We didn't know, when he started playing,
Whether to cry or laugh,
But a chill fell upon our souls
From the day the king entered.

He played on, for an empty hall
And sang that he always had everything,
He ever wished for.
He had no need to chase the wind,
He only feared abandoned songs,
He feared abandoned songs.

He gave us all a short nod
And said: everything is different than before,
But why give up?
We all probably walked our part
And the journey is better than the destination
And rock'n'roll is bigger than fame.
Then the doors slammed, the hall fell silent,
Only someone said: long live the king
And everyone started singing, there was nothing to hide anymore.
And the snow disappeared and the frost disappeared
And the space disappeared, the time disappeared
And we all suddenly found our voice
From the day the king entered.

He played on, for an empty hall
And sang that he always had everything,
He ever wished for.
He had no need to chase the wind,
He only feared abandoned songs,
He feared abandoned songs.

He played on, for an empty hall
And sang that he always had everything,
He ever wished for.
He had no need to chase the wind,
He only feared abandoned songs.