Dikuvzdani - Daniel Landa перевод на немецкий

Dikuvzdani

Zas ve všech oknech zapaluji
Obvyklých jednadvacet svic.
Zas listy čistým nebem plují,
Jen žádný anděl. Nikde nic.

A přesto je noc znovu krásná
Podivuhodným příslibem:
Touha se snáší z čistajasna.
Jak ty jsi tehdy slétla sem.

V houslovém futrálu plamenný meč,
Řekla's mi: "Pokorně klekni, a kleč!
Zpívej mi píseň a oslav mě v ní.
Přišla jsem pro tvoje
Díkůvzdání.

Tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonů,
Hlas tichý jako svítiplyn.
Chtěl jsem říct: "Já v něm neutonu!",
Když políbil jsem lem tvých džín.

Jenže ty, po ruce plamenný meč,
V té chvíli řekla's mi "A teď mě svleč!
Tu je má svatozář, svlékneš mě z ní
A přitom odříkáš
Díkůvzdání."

A tak jsem vztáhl hrubé dlaně
Na jemnou kůži anděla.
A bolest přišla nečekaně.
A stejně náhle zmizela.

Tehdy se ze mě stal plamenný meč.
A ty jsi vykřikla. Vykřikla: "Svěč!
Ze všech sil zakřič, ať do nebe zní
Nejstarší ze starých
Díkůvzdání.

Slíbila's zůstat do té doby,
Než sundají mi obvazy.
Vzala's mi však i ze zdí skoby.
I fotku s dědou na hrázi.

V pelesti vrub, kde stál plamenný meč.
Namísto "Sbohem" spíš tak trochu "Heč!"
A přesto neřeknu po zbytek dní
Nic, co by nebylo
Díkůvzdání.

Danksagung

Wieder zünde ich in allen Fenstern
Die üblichen einundzwanzig Kerzen an.
Wieder segeln Blätter durch den klaren Himmel,
Nur kein Engel. Nirgendwo etwas.

Und doch ist die Nacht wieder schön
Mit einem wundersamen Versprechen:
Sehnsucht senkt sich aus heiterem Himmel.
So wie du damals hierher herabkamst.

Im Geigenkasten ein flammendes Schwert,
Sagtest du zu mir: „Demütig knie nieder, und knie!
Singe mir ein Lied und preise mich darin.
Ich kam für deine
Danksagung.“

Deine Stimme hatte einen leisen Klang von Glocken,
Eine Stimme leise wie Leuchtgas.
Ich wollte sagen: „Ich ertrinke nicht darin!“,
Als ich den Saum deiner Jeans küsste.

Doch du, zur Hand das flammende Schwert,
In dem Moment sagtest du zu mir: „Und jetzt zieh mich aus!
Hier ist mein Heiligenschein, daraus entkleidest du mich
Und dabei sagst du auf
die Danksagung.“

Und so legte ich meine rauen Hände
Auf die zarte Haut des Engels.
Und der Schmerz kam unerwartet.
Und genauso plötzlich verschwand er.

Da wurde aus mir ein flammendes Schwert.
Und du schriest auf. Schriest: „Brenn!
Schrei aus aller Kraft, dass es zum Himmel klingt
Die älteste der alten
Danksagungen.“

Du versprachst zu bleiben bis zu der Zeit,
Bis sie mir die Verbände abnehmen.
Nahmst mir aber auch die Haken von den Wänden.
Sogar das Foto mit Opa am Damm.

Im Bettpfosten die Kerbe, wo das flammende Schwert stand.
Statt „Lebwohl“ eher so ein bisschen „Ätsch!“
Und trotzdem werde ich für den Rest meiner Tage nicht sagen
Nichts, was nicht wäre
Danksagung.