Текст и перевод песни Fešáci - Jaro

Jaro

My čekali jaro,
A zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu
Nepoznal nikdo z nás.

Z těžkých černých mraků
Se stále sypal sníh.
A vánice sílí v poryvech
Ledových.

Z chýší dřevo mizí
A mouka ubývá.
Do sýpek se raději
Už nikdo nedivá.
Zvěř z okolních lesů
Nám stála u dveří
A hladoví ptáci
Přilétli za zvěří,
A stále blíž.

Pak jednoho dne večer,
To už jsem skoro spal.
Když vystrašený soused
Na okno zaklepal.

Můj chlapec doma leží,
V horečkách vyvádí.
Já do města bych zajel,
Doktor snad poradí.

Půjčil jsem mu koně,
A když sedlo zapínal,
Dříve, než se rozjel,
Jsem ho ještě varoval:
Nejezdi naší zkratkou,
Je tam velký sráz,
A v téhleté bouři
Tam snadno zlámeš vaz,
Tak neriskuj.

Na to chmurné ráno,
Dnes nerad vzpomínám.
Na tu hroznou chvíli,
Když kůň se vrátil sám.

Trvalo to dlouho,
Než se vítr utišil.
Na sněhové pláně
Si každý pospíšil.

Jeli jsme tou zkratkou,
Až k místu, které znám,
Kterým bych té noci
Nejel ani sám.
Pak ho někdo spatřil,
Jak leží pod srázem.
Krev nám tuhla v žilách
Nad tím obrazem,
Já kloubouk sňal.

Někdy, ten kdo spěchá
Se domů nevrací...

Verze #2

My čekali jaro,
Zatím přišel mráz.
Tak strašlivou zimu
Nepoznal nikdo z nás.

Zvěř z okolních lesů
Nám stála u dveří.
Mnozí, co se smáli,
Náhle uvěří.

Z chýší dřevo mizí
A mouka ubývá
Nouze nám tak cizí
Se rychle ozývá.

Ve stájích je ticho,
Seno dochází,
Pod malými okny
Bílá smrt obchází
-A stále blíž.

A potom to přišlo,
Co muselo se stát -
Od údolí k horám
Začalo všechno tát.

Tenkrát přišel soused
A jak mluví, téměř lká.
Moje žena myslí,
že se jara nedočká.

Půjčil jsem mu koně
A když saně zapřahal
Ještě než se rozjel
Jsem ho rychle varoval.

Nevracej se brodem,
Ledy už praskají,
Nejpozději zítra
Se na pouť vydají
- Tam k údolí.

Už padalo šero,
Když se navracel.
Delší cestou přes most
Však čas už neztrácel.

Kůň se marně vzpíral,
Dále nechtěl jet.
A jak jsem mu říkal,
Pod nimi prasknul led.

Zvíře, strachem hnané,
Ty saně strhlo zpět
A nad ním se tam v brodu
Navždy zavřel led.

Hledali ho dlouho,
Až když zmizel zbylej sníh,
Pod mostem tam ležel
Na schodech kamenných
- Kudy měl jít.

Někdy ten, kdo spěchá, se domů nevrací...

Spring

We waited for spring,
But winter came instead.
Such a terrible winter,
None of us could remember.

From the heavy dark clouds
Snow kept pouring down.
And the blizzard grows stronger with gusts
Of ice.

Wood disappears from the huts
And flour is running low.
Into the granaries no one
Looks anymore.
Animals from the surrounding forests
Stood by our door
And hungry birds
Flew after the animals
Getting closer and closer.

Then one evening,
When I was almost asleep,
A frightened neighbor
Knocked on my window.

My boy is lying at home,
Raving in fever.
I would ride into town,
Perhaps the doctor can help.

I lent him my horse,
And as he was saddling him,
Before he rode off,
I warned him again:
Do not take our shortcut,
There is a big drop there,
And in this storm
You can easily break your neck,
Do not risk it.

That gloomy morning,
I do not like to remember it today.
That terrible moment
When the horse returned alone.

It took a long time
Until the wind died down.
On the snowy plains
Everyone hurried.

We rode that shortcut,
To the place I know,
Which that night
I would not have ridden alone.
Then someone spotted him,
Lying under the cliff.
Our blood ran cold in our veins
At that picture,
I took off my hat.

Sometimes, the one who rushes
Does not return home...

Version #2

We waited for spring,
Winter came instead,
Such a terrible winter,
None of us could remember.

Animals from the surrounding forests
Stood by our door.
Many who laughed
Suddenly believe.

Wood disappears from the huts,
And flour is running low.
Poverty so foreign to us
Is quickly making itself known.

In the stables it is quiet,
Hay is running out,
Under the small windows
White death roams
-And keeps coming closer.

And then it came,
What had to happen -
From the valley to the mountains
Everything started to melt.

That time a neighbor came
And as he speaks, he almost cries.
My wife thinks
That she will not live to see spring.

I lent him my horse,
And as he harnessed the sleigh
Before he rode off
I quickly warned him.

Do not return by the ford,
The ice is already cracking,
No later than tomorrow
They will set off on a pilgrimage
- To the valley.

Twilight was already falling,
When he returned.
By the longer way over the bridge
But he did not waste any more time.

The horse reared up in vain,
It did not want to go any further.
And as I told him,
The ice broke under them.

The animal, driven by fear,
Tore off the sled
And above it in the ford
Ice closed forever.

They searched for him for a long time,
Until the last snow disappeared,
Under the bridge he lay there
On the stone steps
- Where he should have gone.

Sometimes the one who rushes does not return home...