Текст и перевод песни Helena Vondráčková - Max

Max

Recitativ
Dívám se na starou fotografii.
Je na ní shrbený muž v listrovém kabátku.
Pod bradou má motýlka
A před sebou potlučený klavír.

Jmenoval se Max.
Říkali o něm,
že to byl ten nejbáječnější klavírista ze všech,
Kteří sedávali ke klávesám
Pod stříbrnými plátny,
Tenkrát v těch prvních biografech,
Kdy film byl ještě němý.

Zpěv
Ze všech příběhů, k nimž hrál,
Míval nejraděj
Příběh, který pokaždé
Stejný mívá děj.
Tiše hrál
Pod obrázky,
I když sám příběh lásky
Nikdy nepoznal.

Tenkrát znovu pokaždé
Cítil najednou
Prudkou závrať podivnou,
Propast bezednou.
Snad se bál,
Jak to skončí.
Tiše hrál,
Bál se oči k plátnu pozvednout.

Pak rozsvítil se sál
A pak ta píseň
Zněla lidem dál.
Když rozešli se zpátky k svým
Drobným trápením
Domů.

Znovu pokaždé
Cítil najednou
Prudkou závrať podivnou,
Propast bezednou.
Snad se bál,
Jak to skončí.
Tiše hrál,
Bál se oči k plátnu pozvednout.

Max

Recitative
I look at an old photograph.
It shows a hunched man in a leaf jacket.
He has a bow tie under his chin
And a battered piano in front of him.

His name was Max.
They said about him,
that he was the most fabulous pianist of all,
Who used to sit at the keys
Under the silver screens,
Back then in those first cinemas,
When the film was still silent.

Song
Of all the stories he played to,
He liked the most
The story that always
Has the same plot.
He played quietly
Under the pictures,
Even though he himself the love story
Never knew.

Then again every time
He suddenly felt
A sudden strange dizziness,
A bottomless abyss.
Perhaps he was afraid
How it would end.
He played quietly,
He was afraid to raise his eyes to the screen.

Then the hall lit up
And then that song
Sounded to the people again.
When they went back to their own
Small worries
Home.

Again every time
He suddenly felt
A sudden strange dizziness,
A bottomless abyss.
Perhaps he was afraid
How it would end.
He played quietly,
He was afraid to raise his eyes to the screen.