Текст песни Max - Helena Vondráčková

Recitativ
Dívám se na starou fotografii.
Je na ní shrbený muž v listrovém kabátku.
Pod bradou má motýlka
A před sebou potlučený klavír.

Jmenoval se Max.
Říkali o něm,
že to byl ten nejbáječnější klavírista ze všech,
Kteří sedávali ke klávesám
Pod stříbrnými plátny,
Tenkrát v těch prvních biografech,
Kdy film byl ještě němý.

Zpěv
Ze všech příběhů, k nimž hrál,
Míval nejraděj
Příběh, který pokaždé
Stejný mívá děj.
Tiše hrál
Pod obrázky,
I když sám příběh lásky
Nikdy nepoznal.

Tenkrát znovu pokaždé
Cítil najednou
Prudkou závrať podivnou,
Propast bezednou.
Snad se bál,
Jak to skončí.
Tiše hrál,
Bál se oči k plátnu pozvednout.

Pak rozsvítil se sál
A pak ta píseň
Zněla lidem dál.
Když rozešli se zpátky k svým
Drobným trápením
Domů.

Znovu pokaždé
Cítil najednou
Prudkou závrať podivnou,
Propast bezednou.
Snad se bál,
Jak to skončí.
Tiše hrál,
Bál se oči k plátnu pozvednout.