Текст и перевод песни Monika Absolonova - Lorraine v Podzemi

Lorraine v Podzemi

Jak mám to ponížení snést?
Nejnicotnější ze všech malých
Teď dopíjím svůj hořký kalich...
Jak mám to ponížení snést?

Můj Bože, nepřeháním,
Jak slepá šla jsem za ním
A ochotná k všem daním,
Co za to odevzdám.

Já byla z těch, co věří,
že my jsme ti dva, kteří
Jak motýli, jak peří
Se vznesou ke hvězdám.

Ten krásný první ples!
Co zůstalo z těch dob?
Tančila jsem! A dnes
Merčím tu tenhle strop,
Zírám tu do čtyř stěn
Namísto do nebes
A v duchu ptám se jen,
Zda ještě kvete bez...

V co věřil ten můj Bůh,
Ten, pro něhož tu pláču?
Náhražka jsem jen vzduch!
On miloval tu káču!

On všechno pošlapal,
On nese vinu za to!
Teď Lorraine, nič a pal!
I ty se nauč šlapat!

Proboha, dost!
Jsem stejná jako on?
Taky všechno smetu?

To ze mne vyvěrá poslední krůpěj - lítost.
Už lásku necítím... Už nejsem lidská bytost.

To chlap snad stvořil tenhle svět!
To Bůh si nemoh vymyslet!
A já už nevím kolik let
Jsem v něm jen pusté křoví.

Dnes bez milostných šepotů
Tu marně buším do plotů
I do bran krutých despotů
A konejším se slovy:
že možná šlo by to
To tristní zdejší šapitó
Zmáknout trošku líp

Lorraine in the Underground

How am I to bear this humiliation?
The most insignificant of all who are small
Now I am drinking my bitter chalice...
How am I to bear this humiliation?

My God, I am not exaggerating,
How blindly I followed him
And willing to all taxes,
What for that I will give up.

I was one of those who believe,
That we are the two who
Like butterflies, like feathers
They will rise to the stars.

That beautiful first prom!
What is left of those days?
I danced! And today
I'm touching this ceiling,
I stare here at four walls
Instead of into the heavens
And in my mind I ask,
If the lilac still blooms...

In what did that my God believe,
The one for whom I cry here?
A replacement I am just air!
He loved that wench!

He trampled everything,
He is to blame for it!
Now Lorraine, nothing and quiet!
You too learn to step!

For God's sake, enough!
Am I the same as him?
Will I also sweep everything away?

This from me wells up the last drop - pity.
I no longer feel love... I am no longer human.

That man perhaps created this world!
That God could not have invented!
And I no longer know how many years
I am in it only a deserted bush.

Today without amorous whispers
Here I beat in vain on fences
Even the gates of cruel despots
And I console myself with words:
That perhaps it would be possible
This sad local tent
To handle a little better