Táta

Často vrací se mí dětství, to jak stárnu, je to tak,
časy prázdnin kdesi na Sázavě, ohýnek a vlak,
A písničky, co naučil mě táta, na to si vždycky našel čas,
A máma věčně ustaraná, šedivá, to z nás,
A tóny levnejch kytar, pár akordů, nic moc,
A rozzářený dětský oči, jaký tajemství dovede bejt noc,
A mexikánský hranice a indiánská čest
A na každý, každý bezpráví výstřel nebo pěst.

A jen fotek pár a letmý dotyk mládí,
To když z beden vyndám rekvizity snů,
Co už nevrátěj' se, jen tak mile hladí,
Vracej' myšlenky mý zpátky,
Kamsi na osadu do šťastnejch dětskejch dnů.

A je mi líto všech těch zatoulanejch ptáčat,
Holek, kluků, na něž nikdo nemá čas,
Přes den učej' se a večer jenom stárnou,
Aspoň v Boha věřit nebo v lásku,
V lásku k národu, či milovat svou vlast.

Ale když v době mizej', mizej' kdesi cíle
A mnozí zvykaj' si už na zpáteční vlak,
Tak nikdo neví nic, jen přežít tyhle chvíle,
To pak se stejská všem, nejen ptáčatům,
A každej čeká na nějakej zázrak.

A je mi líto všech těch zatoulanejch ptáčat,
Holek, kluků, na něž nikdo nemá čas,
Přes den učej' se a večer jenom stárnou...