Benefice černých koní - Michael Kocáb перевод на немецкий

Benefice černých koní

Jsem doma sám a přesto obklopen
Náramnou spoustou podmanivých žen,
Smějí se na mne ze všech bílých stěn,
Tak hloupě a tak mile.

Jsou noci, kdy bych umřel pro víru,
že jsou tu pro mne a mně na míru,
škoda, že sám je léta z papíru
Tu stříhám z dlouhé chvíle.

Chci dát ty dívky tváří ke stěně,
Sotva však začnu, spatřím nechtěně
Zprávu, jež mi dávno v uších zvoní.

Na rubu snímku drobnou kurzívou,
V rubrice "Různé" jen tři slova jsou,
Ohlašují Benefici černých koní.

V rádiu zpívaj zlatí slavíci.
Z okna vidím starce, kráčí ulicí
Jak proti proudu řeky hučící
A neslyší ty hity.

V dostihu světa není favorit,
Je černým koněm - ale co má být?
I černí koně mohou zvítězit
A to je důležitý.

Když ani děti už mu nepíší,
Když přijde chvíle nouze nejvyšší,
Je tu místo, které teplem voní.

Po kostkách žuly, nebo v závějích
Teď půjde za svou zbylou nadějí,
Nabízí ji - Benefice černých koní.

A holka, kterou nikdo neměl rád,
Si dala dvěstě fotek udělat,
Přečetla třikrát každý inzerát,
Co vyšel v Mladém světě.

Jak ale běží týden za týdnem,
Ptá se:"kde jsou ti Čtyři v zeleném?"
"Proč mlčí značka Odepíšu všem?"
Ta šance v jedné větě.

Každý z nich jistě dávno napsat chtěl,
Pak se však ztratil, zranil, uhořel,
Věděl přitom míň, než málo o ní.

Tak jako hejno, které odlétá
Ze spárů zimy někam do léta
I ona míří k Benefici černých koní.

A jako Golém, jemuž vzali šém,
Je tenhle mladík s divným pohledem.
Maliny světa slévají se v džem
Když nikdo neví, kdo jsi.

Tamtoho vedle, toho ale znáš,
Má bílý fousy, je to Mikuláš!
Ti, kterým rozdal dárky i svůj plášť
Už sotva vzpomenou si.

Jen další vousáč, co je bez peněz,
Včera byl někým, ale kým je dnes?
Lidská paměť není paměť sloní.

Uhání proto nocí na saních
A práská bičem, aby ještě stih
Všechny známé v Benefici černých koní.

Na tvářích stopy noci probdělé,
Z hospod se trousí strážní andělé,
Nemůžou lítat, jsou dost při těle
A chodí nešikovně.

Přesto se snaží každé pondělí,
Aby si aspoň matně vzpomněli,
Kam se jim jejich lidé poděli.
Ach, proč jen nešli rovně.

Anděli strážný, mocný přelude,
Nehledej v nebi, tam to nebude.
Mraky vodu a ne slzy roní.

Ta Tvoje voda, ta je bez chuti,
S pozemskou solí nemáš vyhnutí,
Musíš dojít k Benefici černých koní.

Já svoje okno radši zacloním,
Mám tu ty krásky, snad se vrátím k nim,
Anebo půjdu, vedle, zazvoním,
Ať poznám, kdo tam bydlí.

Ta co mi přišla právě otevřít
Není moc k světu, stejně jak ten byt,
Já jí však můžu rumem pohostit
A nabídnout jí židli.

Napohled jsme jak duo komiků,
Naštěstí tady máme muziku,
Zpívám la-la-la - jenom pro ní.

I špatné písně jsou jak dobrý klih,
Lepí nás k sobě a já cítím z nich
Skřípat dveře Benefice černých koní.

Benefiz der schwarzen Pferde

Ich bin allein zu Haus und doch umgeben
von einer riesigen Menge bezaubernder Frauen,
sie lachen mich an von allen weißen Wänden,
so albern und so lieb.

Es gibt Nächte, da würde ich sterben für den Glauben,
dass sie für mich da sind und mir wie angegossen passen,
schade, dass ich sie seit Jahren aus Papier
hier ausschneide aus Langeweile.

Ich will diese Mädchen mit dem Gesicht zur Wand drehen,
kaum fange ich an, sehe ich ungewollt
die Nachricht, die mir längst in den Ohren klingt.

Auf der Rückseite des Bildes in kleiner Kursivschrift,
in der Rubrik "Verschiedenes" stehen nur drei Worte,
sie kündigen die Benefiz der schwarzen Pferde an.

Im Radio singen goldene Nachtigallen.
Aus dem Fenster sehe ich einen alten Mann, der die Straße entlanggeht
wie gegen den Strom eines tosenden Flusses
und die Hits nicht hört.

Im Rennen der Welt gibt es keinen Favoriten,
er ist ein schwarzes Pferd - aber was soll's?
Auch schwarze Pferde können siegen
und das ist wichtig.

Wenn ihm nicht einmal mehr die Kinder schreiben,
wenn die Stunde der größten Not kommt,
gibt es einen Ort, der nach Wärme duftet.

Über Granitpflaster oder durch Schneewehen
geht er jetzt seiner letzten Hoffnung entgegen,
sie bietet sich an - die Benefiz der schwarzen Pferde.

Und das Mädchen, das niemand mochte,
ließ zweihundert Fotos machen,
las jede Anzeige dreimal,
die in der "Jungen Welt" erschien.

Doch wie die Wochen vergehen,
fragt sie sich: "Wo sind die Vier in Grün?"
"Warum schweigt das Zeichen 'Ich antworte allen'?"
Diese Chance in einem Satz.

Jeder von ihnen wollte sicher längst schreiben,
dann hat er sich verirrt, verletzt, ist verbrannt,
wusste dabei weniger als wenig über sie.

Wie ein Schwarm, der davonfliegt
aus den Fängen des Winters irgendwohin in den Sommer
steuert auch sie auf die Benefiz der schwarzen Pferde zu.

Und wie ein Golem, dem man den Schem nahm,
ist dieser junge Mann mit dem seltsamen Blick.
Die Himbeeren der Welt zerfließen zu Marmelade
wenn niemand weiß, wer du bist.

Den da drüben, den kennst du aber,
er hat einen weißen Bart, es ist der Nikolaus!
Die, denen er Geschenke und seinen Mantel gab
werden sich kaum erinnern.

Nur ein weiterer bärtiger Mann, der kein Geld hat,
gestern war er jemand, aber wer ist er heute?
Das menschliche Gedächtnis ist kein Elefantengedächtnis.

Er rast deshalb durch die Nacht auf dem Schlitten
und knallt mit der Peitsche, damit er noch erwischt
alle Bekannten bei der Benefiz der schwarzen Pferde.

Auf den Gesichtern Spuren durchwachter Nächte,
aus den Kneipen trotten Schutzengel,
sie können nicht fliegen, sind ziemlich beleibt
und gehen ungeschickt.

Trotzdem versuchen sie jeden Montag,
sich zumindest dunkel zu erinnern,
wo ihre Leute geblieben sind.
Ach, warum sind sie nicht geradeaus gegangen?

Schutzengel, mächtige Erscheinung,
such nicht im Himmel, da wird es nicht sein.
Wolken vergießen Wasser und keine Tränen.

Dein Wasser, das ist geschmacklos,
mit irdischem Salz kommst du nicht aus,
du musst zur Benefiz der schwarzen Pferde gehen.

Ich ziehe mein Fenster lieber zu,
ich habe hier meine Schönheiten, vielleicht kehre ich zu ihnen zurück,
oder ich gehe nebenan, klingle,
damit ich erfahre, wer dort wohnt.

Die, die mir gerade öffnete,
ist nicht besonders hübsch, genau wie die Wohnung,
ich kann ihr jedoch Rum anbieten
und einen Stuhl.

Wir sehen aus wie ein Komikerduo,
zum Glück haben wir hier Musik,
ich singe la-la-la - nur für sie.

Auch schlechte Lieder sind wie guter Leim,
sie kleben uns zusammen und ich höre
die Tür der Benefiz der schwarzen Pferde knarren.