Текст песни Stáří - Michael Kocáb a Josef Kemr

Dnes obloha se kaboní
Jak zlověstné znamení.
A k tomu někdo zazvoní
Tak naléhavě.
Ten zvonek nechám odeznít.
Vždyť nad tím, kdo to mohl být
Se klidně můžu zamyslit
Nad lógrem v kávě.

Pak mě však zmůže zvědavost.
Ach, co to bylo za blbost?
Když otevřu, tak vstoupí host
S tak divnou tváří.
Vlasy jak popel z cigaret
A notně popraskanou pleť.
A rozpačitě říká "Hleď!
Jsem tvoje stáří".

"Já jsem tvé stáří..."

Když vůbec nic mu nevěřím,
Proč mráz mi běží páteří?
A s mrazem horko soupeří
A krev mi vaří.
Vždyť žádný odznak nevytáh,
Tak kam se šourá v bačkorách
A přitom říká "Žádnej strach,
Jsem tvoje stáří".

Jak pavučina má svůj kout
A odtamtud se nechce hnout.
Jen cestou stačil utrhnout
List v kalendáři.
Teď tady sedí v županu.
Já neznám žádnou obranu,
Když říká: "Už tu zůstanu.
Jsem tvoje stáří."

"Já jsem tvé stáří..."

A já mu na to povídám,
že sotva třicet roků mám.
To přece ještě spočítám,
Ty sedmilháři.
Jen koukni. To je rodnej list.
Tak nasaď brejle a zkus číst.
A až to přečteš, rovnou zmiz
Kam patříš, stáří.

Host na to: "Co je počet let?
Znám chlápka, ten má v úctě svět
A přitom devadesát pět,
Ten mládím září.
Ty ale klidně odzíváš
Snad všechno, nač se podíváš.
Už strašně dlouho v sobě máš
Své vlastní stáří."