Hrad

Ráno otevřel jsem okno ven, tak bílej den,
Že jen nevěstu, a moh' se brát,
Na stromech špičky stály nepohnutě, koukaly ven
Jak nad Vltavou Pražskej hrad,
Ráno je naděje, co neumírá před polednem,
Když do oběda nevyjdeš ven,
Jukneš se na teploměr nálady a podle pole
S novinama začneš den.

Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,
Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
Když se mu u srdce blejská.

Ráno otevřel jsem okno, byl tak černej den,
Že jen nevěstu, a do pekla moh',
Tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor,
Co vrší se jak v létě stoh,
Moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den,
Do oběda času dost,
Jak z jinýho století, jak vnucenej sen
Si připadáš, jak špatnej host.

Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,
Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
Když se mu u srdce blejská.

Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,
Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
Když se mu u srdce blejská.

Co člověk nemá, má, a nedá pokoj déšť, déšť tě shání,
Co může nedat, dá, rovinu hledá na rovině plání,
Jak smířit radost i stesk, a Boha na nebi, hej, hej,
Když se mu u srdce blejská.